Připomenutí jeho osudů od mladistvého přiklonění ke komunistickému hnutí přes účast v boji proti frankistickému útoku nejen na španělskou demokracii a po její porážce útěk přes Francii, podíl na boji v Číně (dokonce jako smluvní lékař tehdejších spojenců USA) po činnost přednosty kliniky Thomayerovy nemocnice i předsedy ÚV Národní fronty v roce 1968, to vše patří k tomu nejdůležitějšímu a nejlepšímu, co Fíla působivě podal.

Je zřejmé, že o tématu srpna 1968 v nejvyšších patrech čs. politiky autor uvažoval nejen z politických důvodů, kdy chtěl upozornit na to, že čs. politické elity beze slova vysvětlení opustily program „socialismu s lidskou tváří“. Příběh připravoval – a nadále připravuje – jako filmový scénář, což výrazně ovlivnilo i literární tvar knihy. Zřetelný je základní konflikt Kriegel–Husák, nejpůsobivěji v jejich diskusích, méně už v komentářích, jako by čtenář postoje nejen těchto dvou protikladů nepochopil jen z literárního textu.

Škoda že soustředění na vztah dřívějších přátel ubralo prostor pro evropský pohled na pražské jaro. Tím, že autor spojoval styl románu, dokumentu i publicistiky, přece jen oslabil celkové působení literárního celku. Vystavil se zároveň nebezpečí, že historičtí puristé mu budou moci třeba vyčítat, že u jednání v Moskvě po 21. srpnu byl i diplomat Milan Klusák, zeť prezidenta Ludvíka Svobody, jehož účast si on vymínil od prvních kroků 20. srpna na Hradě, či že Dubček působí jen jako oběť, byť až po invazi přiznal vedení KSČ, že údajně 19. srpna dostal výhružný osobní dopis Leonida Brežněva.

Může se objevit i otázka, zda pplk. Molnár, který v knize v roce 1978 Kriegla vyslýchal v ruzyňské věznici, má cosi společného s důstojníkem StB stejného jména, jenž se podílel se sovětskými výsadkáři na zatčení Dubčeka.

To však pro autora i pro čtenáře není tím nejdůležitějším. Podstatou je vykreslení bolestného vývoje Františka Kriegla od věřícího komunisty po člověka, který jako jediný už v Moskvě odmítl uzurpátorský útok na svobodu tehdy suverénního socialistického státu.