Článek
Beethovenova jediná opera Fidelio není na domácích scénách právě častým hostem. Když už se k ní odhodlá Opera ND, měla by to být skutečná událost. Bohužel se tak nestalo.
Fidelio klade inscenátorům řadu překážek, od statického děje, který vede k přesvědčení některých dirigentů o vhodnosti spíše jejího koncertního uvedení, přes žánrovou roztříštěnost mezi dobovým singspielem a dramatem s velkými ideály, až po náročnost stěžejních pěveckých partů, které si nezadají s wagnerovskými postavami.
Proč dnes hrát Fidelia
Shoda nepanuje ani v tom, o čem dnes tuto operu vlastně hrát. Beethoven se svými libretisty do ní vložil nadčasové téma o potřebě svobody lidského ducha i těla, na druhé straně ve shodě s dobovou biedermeierovskou morálkou v ní vytvořil apoteózu manželské lásky, jejíž velkolepou oslavou dílo v závěru vrcholí. A odvážná manželka uvězněného Florestana, jež se v převleku za mladíka Fidelia vydává do vězení osvobodit svého muže, je hlavní postavou opery. Dnešní nastudování Fidelia však často kladou akcent na první téma (ne)svobody.
Toto řešení si zvolila i režisérka Vera Nemirova, která operu přenesla do současnosti a z Florestana vytvořila disidenta, vězněného pro svobodomyslné názory. Na tiskové konferenci hovořila i o tom, že Florestan reprezentuje sisyfovského bojovníka nejen za sebe, ale i za práva druhých, ale pro tuto koncepci není v libretu potřebná opora.
Florestan ve světlé teplákové soupravě s kapucí se neustále horečnatě prohrabuje horou lejster, v nichž hledá důkaz proti tyranovi Pizzarovi. Jen režisérka a Bůh ví, kde k nim ve vězení přišel. A vzhledem k tomu, že hned v první větě si stěžuje na tmu, vyznívá jeho činnost i komicky. Stejně jako i další momenty inscenace.
Když ale Florestan usvědčující listinu přece jen najde, upne se k ní natolik, že ztratí o okolní svět včetně Leonory zájem. Ovšem s výjimkou jediného okamžiku, kdy se na ni zvířecky vrhá se zřejmou touhou po sexu. Jinak upadá do jakéhosi podivného transu, takže i závěrečná svoboda a apoteóza manželské lásky vychází naprázdno. Stejně jako potrestání Pizzara, který se kamsi nenápadně vytratí, aniž by si toho kdokoli všiml.
Režijní koncepce je značně nepřesvědčivá a tím, že operu zbavuje jednoho z hlavních témat, i nudná. A publikum reaguje na její nápady občas i nepřiměřeným smíchem.
Proč uvádět Fidelia, nemáme-li na něj sólisty?
Na hlavní role nemá Opera ND vlastní sólisty, takže se opět sáhlo k zahraničním hostům. Proč se na repertoáru opakovaně objevují opery, pro něž není domácí obsazení, je už několik let dramaturgickou záhadou. Zvláště když ani hosté nebývají vždy prvotřídní.
Ze zahraničního obsazení druhé premiéry obstála v titulní roli Fidelia / Leonory pouze německá sopranistka Manuela Uhlová, jejíž průrazný, byť ve výškách ostrý hlas zněl v podmínkách Stavovského divadla výrazně, sólistka navíc obdařila postavu i věrohodným hereckým prožitkem. Americký tenorista Erin Caves nemá pro Florestana dostatečně dramatický hlas, takže jeho tenor často zanikal za orchestrem. Rakouský basista s českým jménem Sebastian Holecek postrádal pro tyranského Dona Pizzara démoničnost v hlase i projevu, působil jako trochu zbytečně vzteklý úředník, až na hranici komického shození postavy.
Z domácího obsazení dalších rolí vynikla Yukiko Kinjo příjemným a jistým zvládnutím Marzelliny, Zdeněk Plech velmi dobře zazpíval žalářníka Rocca a v závěru na malé ploše Dona Fernanda zaujal barevným a dobře znějícím hlasem Jiří Rajniš.
Zdá se, že Státní opera nemá pro Fidelia nejen sólisty, ale ani orchestr. Ten pod Weiserovou taktovkou hrál na druhé premiéře bez potřebného dynamické plasticity a s řadou hráčských chyb. Přitom právě prostor Stavovského divadla nabízel pro interpretaci Fidelia nové možnosti. Standardně slušný výkon podal sbor.
Nový Fidelio se do domácí inscenační tradice Beethovenovy opery zjevně nezapíše. A Národní divadlo nikam dál, směrem k evropské kvalitě rozhodně neposunul.
Ludwig van Beethoven: Fidelio
Hudební nastudování a dirigent Andreas Sebastian Weiser, režie Vera Nemirova, scéna a kostýmy Ulrike Kunze, světla Ivo Dankovič, sbormistr Adolf Melichar, dramaturgie Sonja Nemirova a Jitka Slavíková. Premiéry 22. a 23. září ve Stavovském divadle.
Celkové hodnocení: 50 %