Kde se zrodil nápad natočit takový dokument?

Na začátku byla knížka Prkýnka na maso jsme uřízli od Martiny Overstreet a Michala Nanoru. Oba dlouho znám a s Michalem jsem dokonce dělal rozhovor pro noviny. Po letech jsem si šel knihu vypůjčit do knihovny, protože v obchodech už dávno není, a myslím, že už jsem měl v hlavě záměr o tom fenoménu něco natočit.

Ta knížka je fantastická, příběhy lidí, kteří tu v té době byli průkopníky skateboardingu, se z ní doslova valí. Současně si tu dobu nějakým způsobem dokumentovali, protože v knize je spousta jejich vlastních autentických fotografií. Jsou statické, ale skateboarding je pro mě pohyb, stejně jako film. V tom se to pro mě spojilo.

Jak jste sháněl dobové záběry?

Říkal jsem si, že pokud mají ti lidé fotky, možná mají i filmové záznamy. Na jedné z fotek v knize byla Kateřina Černá, která je dnes producentkou ve filmové společnosti Negativ. Byla v tehdejší partě skejťáků. Tak jsem jí hned zavolal, jestli by ji to nezajímalo. Připadlo mi přirozené, aby film produkoval někdo, kdo je z prostředí, o kterém má pojednávat.

Nabídku přijala a odkázala mě na svého kamaráda Vojtěcha Kotka, což není ten známý herec a režisér, ale skejťák, který tam tehdy natáčel záběry a je rozený archivář. Poskytl mi několik hodin filmových záběrů a společně jsme rozjeli pátrání po dalších. Nakonec jsme se dostali ke třiceti hodinám archivních záběrů.

Z dokumentu King Skate.

Z dokumentu King Skate.

FOTO: Aerofilms

Byly dostatečně zajímavé?

Ano, byly. Každý z těch, kdo tehdy měli kameru a natáčeli, se zaměřil na něco jiného. Někdo si vzal stativ a natáčel jízdu skejťáků, což je zajímavé, ale po chvíli stereotypní. Jiní zase točili emoce, to, jak se lidé smějí, škádlí, baví, jsou na mejdanu a podobně. Rodila se skládačka, která ve filmu zavede diváky do více koutů tehdejšího skateboardingového světa.

Příběh knížky Prkýnka na maso jsme uřízli i vašeho dokumentu končí na sklonku osmdesátých let. Proč jste v něm nešel dál?

Pro mě je hranice konce osmdesátých let přirozená. V roce 1988 zorganizovali naši skejťáci závody Euroskate 88, které se konaly ve velké sportovní hale v Praze na Výstavišti. Bylo to neoficiální mistrovství Evropy, přišlo na ně na osm tisíc diváků a vysílala ho Československá televize. Pro mě je to vyvrcholení začátků skateboardingu u nás.

Navíc se tu po revoluci skateboardingová scéna změnila. Začalo se jezdit jinak, naši hrdinové se i díky kontaktům se zahraničím dostali do byznysu. To už je úplně jiná kapitola.

Šimon Šafránek.

Šimon Šafránek.

FOTO: Lucie Levá

Jak dnes přímí účastníci na sedmdesátá a osmdesátá léta vzpomínali?

Nechci říct, že to byl nejlepší čas jejich života, protože jsem se jich na jiný neptal. Byl to ale pro všechny krásný čas. Je to koneckonců vidět i na archivních záběrech. Je na nich třeba zachyceno, jak si na kraji lesa postavili dřevěnou rampu, do řeky dali sudy s pivem a týden jezdili a bavili se. Když jsme na to koukali ve střižně, říkali jsme si, že bychom u toho chtěli být. Čišely z toho svobodomyslnost, bezstarostnost a čistá mladickost. Skateboard byl klíčem k otevření ostrova svobody, který si u toho lesa vytvořili.

Jsou ti, kteří tehdy byli u toho, nějak aktivní ještě dnes?

Většina z nich se kolem skateboardingu pořád pohybuje. Jednou za pár let například organizují akci Stará kolena, kdy se na víkend sejdou a pořádají závody. Má to náboj a je to fajn mejdan. Jsou v kontaktu, potkávají se. Někteří se dnes pohybují třeba v byznysu, který se skateboardingem souvisí.

Podařilo se vám pro film sehnat všechny lidi, jež jste chtěl pro film vyzpovídat?

Jednou z největších legend je Američan Mark Gonzales. V roce 1987 přijel na týdenní letní kemp do Prachatic a ukázal našim, co frčí na Západě. Byl to nebetyčný rozdíl, protože tady se stále provozovalo skákání do dálky, slalom, prostě spíše atletické věci, zatímco venku už se jezdil street. Poprvé ho u nás ukázali v pětaosmdesátém Claus Grabke z Německa a Shane Rouse z Anglie. Tehdy asi sedmnáctiletý Gonzales přijel o dva roky později.

Moc jsem ho do filmu chtěl, ale nedopadlo to. Jeho tým byl finančně velmi náročný a my na to neměli. Mark mi alespoň poslal své vzpomínky. Psal v nich mimo jiné o tom, jak přijel na hlavní nádraží do Prahy, prošel kontrolou ženských se samopaly, při které mu prohledali všechno včetně audiokazet, a jak se do těch Prachatic složitě dostal.

Z dokumentu King Skate.

Z dokumentu King Skate.

FOTO: Aerofilms

Jak dopadla předpremiéra filmu v Karlových Varech?

Bylo to super. Když točím dokument, snažím se z lidí, s nimiž hovořím, dostat co nejvíce informací. Přijde mi hezké, když jim to pak může vrátit v podobě zážitku, emoce. Karlovy Vary bylo jedno ze základních center předrevolučního skateboardingu u nás, což bylo dáno tím, že leží blízko hranic s Německem, takže tam byla takzvaně větší propustnost.

A my tvůrci jsme dostali možnost udělat předpremiéru filmu tam, v největším kině a v nejlepší čas. Přijelo asi šedesát skejťáků, kteří si tu projekci i večer užili. Bylo to skvělé, měli jsme i standing ovation.