Za vaši doménu je považována hudba skladatelů období romantismu, konkrétně Fryderyka Chopina, Sergeje Rachmaninova a Ference Liszta. Je to vaše nejoblíbenější hudební období?

Rozhodně ano. Každopádně jejich hudbu umím hrát nejlépe. Souzní s mou osobností.

Čím?

Nejde o nějakou mou část. Jde o celou mou osobnost.

Publikum Dvořákovy Prahy od vás uslyší Klavírní koncert č. 1 od Ference Liszta. Proč jste ho vybral?

Blížím se pomalu k padesátce, a proto jsem se rozhodl naučit oba Lisztovy koncerty, než bude pozdě. Dokud jsem dost silný. Tenhle kus jsem dosud nehrál. Poprvé až letos v září. V Praze zazní v mém podání počtvrté.

Je to technicky mimořádně obtížný koncert.  Zdá se těžký i vám?

Ukázalo se, že není tak obtížný, jak jsem čekal. Ale je dost těžký, jsem si jist, že naučit se ho právě teď bylo správné rozhodnutí. Začal jsem se Lisztovy skladby učit už loni, ale tehdy jsem se jim věnoval asi jen týden nebo dva. Potom šly na čas stranou, protože jsem musel pracovat na jiných.

Jevgenij Kissin.

Jevgenij Kissin.

FOTO: Dvořákova Praha

Učit se nové skladby musí být vzrušující část vaší práce.

Studium nového repertoáru miluju. Klavírní repertoár je velmi bohatý a mé chutě jsou rozmanité. Rád se ale vracím i k mnoha skladbám, které už znám.

Odkdy jste si vy sám uvědomoval, že máte mimořádný talent?

U mě k žádnému momentu nenadálého uvědomění si nedošlo. Stalo se to přirozeně. Můj talent se projevoval už ve věku, na který nemám žádné vzpomínky. Mé vzpomínky začínají ve třech a půl letech, ale na piano hraji od dvou.

Co si z doby, kdy vám bylo tři a půl roku, pamatujete?

Jak hraji na piano a jak zpívám. Improvizoval jsem a vymýšlel vlastní hudbu.

Improvizujete někdy i dnes?

Přestal jsem s tím v dětství. Od té doby jsem to udělal jen párkrát, ani nevím proč. Pamatuji si, kdy jsem improvizoval naposledy. Před několika lety jsem navštívil Ženevu. Přítelkyně mě vzala do muzea protestantismu a poté mě pozvala na čaj. Měla doma klavír. Zatímco připravovala čaj, měl jsem chuť začít hrát a vyjádřit své dojmy hudbou.

Co považujete za nejdůležitější období svého hudebního růstu?

Od svých šesti let jsem měl úžasnou učitelku. Učila mě jenom ona. Narodila se, aby učila hru na klavír. Měla velkou morální integritu a byla naprosto oddaná své profesi. Nikdy neměla vlastní rodinu. Zasvětila svůj život učení dětí.

Ukázalo se, že pro mě byla ta pravá. Během mého studia se natolik sblížila s mou rodinou, že se k nám v mých asi dvaceti letech nastěhovala. Jmenuje se Anna Kantor.

Jevgenij Kissn.

Jevgenij Kissn.

FOTO: Dvořákova Praha

Vy sám někdy hru na klavír učíte?

Občas mě lidé žádají, abych si poslechl, jak hrají, a já to udělám.

Potkal jste v poslední době nějaký výjimečný talent?

Řekl bych, že výjimečný je příliš silné slovo. Ale někteří jsou opravdu nadaní. Obzvlášť někteří z prvních, které jsem poslouchal, byli skvělí. První byla před třemi lety čínská klavíristka Yuja Wang. A třetí byla Američanka Lilit Grigoryan.

Před časem jste se přestěhoval do Prahy. Jak se vám v ní žije?

Miluju ji. Líbí se mi krása města a charakter lidí. Přestěhoval jsem se z rodinných důvodů a jsem velmi šťastný, že se to stalo.

Na Dvořákově Praze jste už jednou vystupoval. Máte ten festival rád?

Hrál jsem na něm poprvé před pěti lety. V Praze jsem už ale předtím hrál v prosinci roku 2000. Nicméně co se Dvořákovy Prahy týká, mám ji rád, protože miluji Rudolfinum. Je to jeden z nejlepších koncertních sálů na světě. A to jak akusticky, tak svou krásou.

Na co se ve zbytku roku nejvíc těšíte?

Už teď se těším na cestu do Asie, kam odjedu v říjnu. Jezdím tam velmi rád a už je to čtyři a půl roku od mé poslední návštěvy. Jezdíval jsem tam častěji, ale s přibývajícími léty je pro mě čím dál náročnější zvládat časový posun. Ale už se nemůžu dočkat. Kdysi mě například příjemně překvapilo, že jihokorejské publikum je svým způsobem minimálně stejně horkokrevné jako to italské.

A japonské publikum je neobyčejné. Celá země je úplně jiná, než na co jsme zvyklí v Evropě. Jak řekl jeden cestovatel – když jste v Japonsku šest týdnů, všechno je vám jasné. Po šesti měsících začínáte pochybovat a po šesti letech si nejste jistí ničím. Je to naprostá pravda. Byl jsem v Japonsku asi patnáctkrát a pokaždé jsem zůstal několik týdnů.

Poprvé se mi zdálo vše naprosto nevšední, ale jasné. Později jsem si uvědomil, že tu zemi nikdy úplně nepochopím. Samozřejmě mimo jiné proto, že nikdy nebudu mít čas naučit se japonsky, což je pro pochopení kultury zásadní. Ale miluji to tam, myslím, že je dobré, když nepochopíte všechno a zůstává určité tajemství. Stejné je to s hudbou.

To zajisté.

Nevím proč se hudba mě i ostatních lidí tak dotýká a ovlivňuje nás. Možná to jednou budeme umět vědecky zdůvodnit, ale myslím, že to nechci vědět. Řekl bych, že je lepší, když si hudba nebo třeba láska zachovají své tajemství.

Co milujete na své profesi?

Hudbu samozřejmě. Rád hraju a rád hudbu sdílím s ostatními. Je to kreativní profese. Proto si myslím, že máme extrémní štěstí. Myslím, že většina lidí na světě svou profesi nemá ráda. Nebaví je. Hudebníci a umělci obecně mají výjimečné štěstí.  

Váží si dnes společnost klasické hudby?

Nemůžu hovořit o celé společnosti. Svět je velký a nebyl jsem ani ve všech zemích. Mohu mluvit jen za sebe a hovořit o tom, co vidím u svého publika. Občas dostávám dopisy od lidí z různých zemí. Píší mi, jak jim má hudba pomohla překonat různé problémy, dokonce i zdravotní.

Ale nic si neidealizuju. Všechno na světě se dá zneužít a klasická hudba není výjimkou. Nakonec vždy záleží na každém jednotlivci.

Jak je podle vás v dnešní době zneužívána?

Nevím jak dnes, ale známe příběhy z historie. Velcí skladatelé byli zneužíváni například k nacistické propagandě. Třeba hudbu Richarda Wagnera, který žil daleko dříve, zneužili takovým způsobem, že si mnoho lidí nemůže pomoci a dodnes si ji spojuje s nacistickým režimem a jeho zvěrstvy.