Hlavní obsah

Lešek Wronka: Prodej fyzických nosičů klesá, mladí stahují hudbu z internetu

Právo, Jaroslav Špulák

Prodej fyzických hudebních nosičů jde celosvětově dolů, a týká se to i České republiky. Registruje to také skladatel, muzikant a producent Lešek Wronka, který je již sedm let majitelem prodejní sítě Bontonland, jež se právě na prodej fyzických nosičů specializuje. Tvoří ji třináct prodejen a jeden e-shop.

Foto: Barbora Hrdá

Lešek Wronka soudí, že by se lidé z hudební branže měli semknout.

Článek

Jak se momentálně hudba v České republice prodává?

Obecně se prodává dobře a je o ni zájem. Otázka ale je, o jaké jde kanály. Já jako prodejce fyzických nosičů musím konstatovat, že její prodej klesá. Není to dáno jen změnou nálad a způsobu nákupu hudby, těch důvodů je víc.

Cédéčka si kupují jen hudební fandové. Nejvíce se prodávají menšinové žánry, třeba jazz, world music, klasika nebo metal. Největší pokles prodeje fyzických nosičů je naopak v pop music.

Produkce české scény dělá v naší síti šestapadesát procent obratu. K tomu prodáváme další zboží, suvenýry kapel, trička, hrníčky, ale jdeme třeba i do oblasti módy. Nikdy jsem si nemyslel, že někdy budeme prodávat takzvané funny ponožky. Nakonec se ukázalo, že je o ně velký zájem, protože to k rock’n’rollu patří.

A pomáhají nám Vánoce. Bontonland udělá čtyřicet procent ročního obratu během čtrnácti dní před Štědrým dnem. Jedenáct měsíců válčíme se ztrátou a v prosinci věříme, že se to zlomí, ačkoli nikdy nemáme jistotu, že to tak bude.

Proč prodej fyzických nosičů klesá?

Objektivní fakt je, že se stále rozšiřuje nabídka digitálního prodeje a způsobů konzumace hudby. Chybí také větší nabídka. Muziky je na světě i u nás spousta, ale v posledních letech postrádá zajímavé a výrazné tituly.

Pokud jde o českou scénu, největší prodeje fyzických nosičů mají známé kapely, jako jsou Kabát, Lucie, Chinaski nebo Kryštof, stejně tak se to týká nahrávek Karla Gotta, Lucie Bílé nebo Michala Horáčka. Jejich fanoušci patří ke generaci, která ještě fyzické nosiče kupuje. Problém je, že ani tito umělci neoslovují mladší hudební příznivce tak, aby si koupili jejich fyzický nosič.

Mladé kapely, jako jsou třeba Slza nebo Mirai, mají sice silné fanouškovské zázemí, nicméně jeho základ tvoří generace, která je už zvyklá stahovat si hudbu z internetu. Cédéčko a elpíčko si koupí málokdy.

Obecně také chybí hudebním tvůrcům zázemí, které ještě v devadesátých letech dávaly vydavatelské společnosti. Postaraly se o výrobu nahrávky, produkci, propagaci a distribuci. Tohle už dnes dělají výjimečně a na trhu je to znát.

Když muzikanti bez podpory vydavatele nahrají album, je pro ně těžké zařídit si propagaci, protože to prostě neumějí. Vydavatelské společnosti dnes většinou získávají peníze ze streamingu písniček, také z legálního stahování nahrávek, a některé dělají svým svěřencům agenturní činnost. Prodej fyzických nosičů jim dnes činí z obratu čtyřicet procent, ale není to už sedmdesát procent, jak to bylo před lety. Počet umělců v jejich stájích se stále snižuje, dělají jen s takzvanými jistotami. No a prodejny hudby na fyzických nosičích jsou takzvané koncovky, které dnes často ani nemají co prodávat. Chybí nové zboží, nová jména.

Foto: Barbora Hrdá

Lešek Wronka

Jak k tomu podle vás došlo?

V našem hudebním průmyslu se v posledních letech spousta věcí zanedbala. Došlo k tomu, že se dnes tvůrcům nevyplatí nahrávat celé album a tím podat svědectví o svém hudebním názoru nebo nějakou svou výpověď. Věnují se spíše vydávání singlů, čili jednotlivých písniček, které zviditelní formou videoklipu a nabízejí je prostřednictvím různých kanálů na internetu.

Je to trend a také levnější cesta. Do hudebního průmyslu se u nás investuje méně a méně peněz, čímž se v podstatě zmenšuje množství umělců, kteří systematicky tvoří a o nějakou výpověď se snaží.

Českou hudbu mnoho let sleduju a znám její vývoj. Všímám si, že například v současné době je na trhu málo zajímavých zpěvaček. Jejich desky se vydávají stále méně, chybějí nová výrazná jména, a když už se třeba nějaká objeví, velmi pomalu vstupují ve známost, protože mají nedostatečnou propagaci.

Vzhledem k tomu, že žijeme ve spotřební době, je dnes lidem často jedno, kdo písničku, kterou slyší, zpívá. Teprve když je zaujme, začnou se o interpreta zajímat. To samozřejmě nahrává tomu, že se vydávají singly, protože kromě skladby, která lidi zaujme, se nepídí po dalších. V lepším případě si pak píseň, která je zaujala, koupí na nějaké internetové službě.

Pokud si vzpomínám, Bontonland měl také svou digitální prodejnu.

Měli jsme Bontonline.cz, ale nebyli jsme schopni v konkurenci jiných digitálních služeb ob stát. Náklady na provoz byly tak velké a marže z prodeje tak nízké, že jsme to nemohli udržet.

Uvažovali jsme v poslední fázi, že bychom se v digitálním prodeji zaměřili více na český trh. Jenomže, jak jsem už řekl, neměli jsme co prodávat, jelikož nabídka je poměrně malá. Řekněme, že u nás je nějakých třicet zpěváků, dvacet kapel a pět zpěvaček, o které je zájem. Nabídka tedy byla zhruba do stovky jmen, a to je hodně málo.

Myslíte si, že někdy přijde vlna, kdy se u hudebních fanoušků zase projeví vyšší zájem o fyzické nosiče?

Stát se může cokoli. Momentálně je zájem o vinylové desky, takže může za pár let přijít i zájem o cédéčka. Uvidíme.

Co by pomohlo?

Pomohlo by, kdyby se hudební branže semkla a jednotlivé subjekty začaly více spolupracovat. Vezměte si, že na rozdíl od výrobců a prodejců knih jsme zatím nebyli schopni vylobbovat nižší DPH. U knih je to deset procent, u hudebních nosičů jednadvacet. Snížení DPH by pomohlo v tom, že by bylo více peněz na financování nových hudebních projektů.

Ochranný svaz autorský a Intergram, kteří zastupují autory a interprety, vybírají ze šíření jejich hudby neskutečné množství peněz. Velmi by mě zajímalo, kolik z těch stovek miliónů korun jde zpět do české produkce. A paradoxní pro mě je, že Bontonland, který prodává hudbu, platí velké částky Ochrannému svazu autorskému za to, že ji pouští v prodejně z reproduktorů. Nejsem hospoda, prodejna bot nebo prostor, v němž hudba plní společenskou roli. Hraju ji proto, že ji prodávám a přináším tím peníze i Ochrannému svazu autorskému. Přesto musím podle zákona platit a Ochranný svaz autorský tím pádem v mém případě vydělává dvakrát.

Těch anomálií je víc. V hudební i kulturní branži mají problémy všichni. Kdo více křičí, tomu se tu a tam podaří něco změnit čí získat podporu od státu. Chybí ale společný postup, koncepční řešení.

Obecně by pomohlo i to, kdyby vznikl zákon o tom, že rozhlasové stanice musí hrát určitý objem české hudby ve svém vysílání. Má ho Slovensko, Francie nebo Polsko, i když je fakt, že například v Polsku je o domácí hudbu na rozhlasových a televizních stanicích přirozený zájem. U nás je u posluchačů o tuzemskou tvorbu také, ale rádia na to příliš nereagují a sázejí na jistoty, jejichž okruh je poměrně omezený. Chybí podpora méně známých, a přitom kvalitních tvůrců a interpretů. Určitě u nás takoví jsou.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám