Jak byste Mainstream charakterizoval?

Je to příběh, který se rozhodně nechce s nikým kamarádit. Matěj a Klára mají dvouměsíční dceru a pokoušejí se vést klidný rodinný život. Jednoho dne přijde Matějovi e-mail, který obrátí všechno vzhůru nohama… Občas říkám, že kniha Mainstream je syrová a nahnívající flákota masa, kterou vám někdo mrskne přímo do obličeje. A i když víte, že vám z ní rozhodně nebude dobře, stejně se jí nedokážete přestat ládovat.

Proč jste zvolil zrovna tenhle název?

Opět se mi stalo to, co před lety s Cobainovými žáky. Prostě jsem chtěl napsat knihu, která by se jmenovala Mainstream.

Mainstream je horor. Máte k tomuhle žánru blízko?

Ano, řekl bych, že horor je má srdcovka. Když nebyli naši doma, ségra s bráchou sledovali horory na videu. U toho jsem pochopitelně nemohl chybět. Byl jsem malý špunt, kdoví, jestli už jsem chodil do školy. V Cobainových žácích je scéna, ve které vypravěč popisuje, jak ho vzal brácha do kina na Vetřelce. Dodnes mi není úplně jasné, jak nám to mohlo u uvaděčky projít. V knížce se za ně přimluví nějaký dospělý, ale jak to bylo doopravdy, už si nepamatuju.

Na videu jsme sjížděli hlavně Noční můru v Elm Street. Také jsem hodně sledoval seriály, třeba Akta X, Krajní meze, Bojíte se tmy? Četl jsem knížky z edice Stopy hrůzy, asi v jedenácti jsem objevil Stephena Kinga a byl jsem definitivně ztracený. K němu se později připojil Clive Barker a ještě o něco později Jack Ketchum, To je taková má základní trojice, ke které sem tam někdo přibyde. Třeba Carlton Mellick III, John Ajvide Lindqvist, Thomas Olde Heuvelt, Paul Tremblay a další.

Ve světě je spousta výborných a uznávaných hororistů, kteří se k nám bohužel zatím nedostali. Věřím, že jejich čas přijde. Mám zvláštní slabost pro hororová osmdesátá léta, která byla hodně ujetá, bizarní, krvavá a morbidně vtipná. Ale tak nějak se snažím proniknout do všech žánrových zákoutí. Zalíbil se mi takzvaný hardcore či extrémní horor, také weird fiction, splatter, sci-fi horor… Zkrátka jde o mimořádně rozmanitý svět, v jehož temných zákoutích se mi nádherně bloudí.

Jak došlo k tomu, že ještě před českou verzí vyšel polský překlad?

V nakladatelství Stara Szkoła mi vyšli už Cobainovi žáci. Miroslaw Smigielski se mě ptal, jestli mám nějaký další rukopis. Poslal jsem mu Mainstream a on mě pak pozval na miniturné po Polsku, na kterém jsme propagovali Cobainy.

Většinu času jsme strávili v autě, takže jsme měli spoustu času na kecání. Mimo jiné jsme mluvili i o Mainstreamu. Mirek z něho byl nadšený, tvrdil, že ho přečetl přes noc a pořád na něj myslí. Začátkem letošního roku mi nabídl, že Mainstream vydá. Proti tomu jsem nic nenamítal.

Jak Mainstream přijal polský tisk a čtenáři?

Recenze jsou zatím veskrze příznivé, ovšem přijetí u samotných čtenářů je bouřlivé. Jak už jsem řekl, můj Mainstream se s nikým nekamarádí, nejde nikomu na ruku, čtenáři nic neusnadňuje. Uznávám, že některé scény můžou být těžko stravitelné. Většina recenzentů a čtenářů se shodne, že kniha je jen pro silné žaludky, že je divná, extrémní, psychedelická, někdo chtěl dát nakladatelství k soudu za zneužití čtenáře. Tušil jsem, že Mainstream bude přijatý dost rozporuplně, ale že se kolem něj strhne až takový poprask, mě nenapadlo.

Máte k Polsku nějaký zvláštní vztah?

To bych neřekl. Mám rád pár polských autorů, líbí se mi některé polské filmy, ale to je asi tak všechno. Hrozně mi to tam připomínalo Čechy. Naše země jsou v podstatě identické. Z hotelu ve Wroclawi jsem měl výhled na Lidl, v osm ráno nebyl problém narazit na týpka s plackou vodky, na benzínkách se krmili tlustí kamioňáci. Prostě jako doma.

Kdo Mainstream překládal do polštiny?

Mirek Smigielski. On v Čechách studoval, a nakonec se tu i s manželkou usadili a založili rodinu. Vydává a překládá hodně českých autorů, překládá i z angličtiny. Má celkem široký záběr: Ludvík Vaculík, Michal Viewegh, C. D. Payne, Petr Stančík, Evžen Boček, Jozef Karika a další.

Knížka u nás vyjde ve vydavatelství Carcosa, předchozí jste vydal u Arga. Znamená to, že spolupráce s ním už skončila?

Neskončila. Rád bych si ale zachoval jakousi autorskou svobodu. Sešlo se to tak, že mi letos vyjdou dvě knížky. Jednu vydává Carcosa, druhou Argo. Ta argovská se jmenuje Otec u porodu a je o chlápkovi, který vede monology ke svému nenarozenému dítěti. Mám za to, že jde o mou nejpohodovější knihu, a je vlastně docela zvláštní, že vyjde téměř současně s Mainstreamem, protože tyhle dva kousky jsou jako oheň a voda. Milan Žáček trefně poznamenal, že mu to připomíná Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda. Prostě rozdvojená osobnost.

Milan je hnacím motorem rodinného nakladatelství Carcosa, které vzniklo minulý rok. Hlavním cílem je vydávání hororové literatury ve všech jejích podobách, což je mi velmi sympatické. A také přiznávám, že jsem chtěl navázat spolupráci právě s Milanem, a když ne spolupráci, tak aspoň kontakt. Naštěstí došlo k obojímu.

Milan je uznávaný překladatel fantastické literatury, jehož práce si nesmírně vážím. Na svém kontě má takové borce, jakými jsou Jack Ketchum, Stephen King, Clive Barker, Dan Simmons, Carlton Mellick III, Laird Barron, China Mieville a celá řada dalších autorů, ale třeba i Charles Bukowski. Milan je nenápadný, ale velice důležitý a v hororové oblasti znalý člověk. Když jsem mu nabídl Mainstream a on mi asi za týden napsal, že by ho vydal, byl jsem z toho na větvi. A ještě bych dodal, že na rozdíl od polské verze bude česká doplněna několika mými temnými povídkami.

Jaký byl prvotní impuls k sepsání Mainstreamu?

Přišel za mnou bývalý kolega a jen tak mezi řečí se zmínil o jedné zajímavé kauze. Jakýsi hacker se naboural do castingové společnosti, vybírající dívky a ženy pro pornofilmy, a pustil do světa jejich fotografie. Byly jich stovky. Téměř okamžitě se mi začal v hlavě odvíjet příběh. Přemýšlel jsem o jejich blízkých, o rodičích, partnerech, dětech. Přemýšlel jsem o tom, co se asi stalo, když ty fotky viděli, a co se stane, až je uvidí.

Bylo to hodně silné a depresivní. Původně měl být Mainstream spíš takové sociální drama o manželském páru s malým dítětem. Děj by se odehrával během jednoho večera formou dialogu mezi těma dvěma. Vlastně jsem si pohrával s možností napsat divadelní hru. A najednou mi to došlo: vždyť tohle je horor jako prase! Bestie se probrala a měla pořádný hlad.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: