Jaké jste měli v roce 1988 ambice, když jste Tata Bojs zakládali?

Cais: Nepamatuju si, že bychom se někdy otevřeně bavili o nějakých ambicích. Spíš jsme toužili vylézt na pódium a něco zahrát.

Mardoša: Tenkrát byla naše ambice vystoupit. Bylo nám čtrnáct let a takovou velkou metou pro nás bylo zahrát si v Praze na Chmelnici. Měli jsme to štěstí, že se nám to podařilo už na pátém koncertě, kdy jsme tam hráli jako předkapela punkových Šanov.

Cais: První koncert jsme měli dost brzy poté, co jsme začali zkoušet. Na nástroje jsme se učili hrát za chodu. Na prvním koncertě jsme například vůbec nevěděli, jak se skládají písničky, netušili jsme nic o harmoniích, všechno jsme dělali čistě pocitově. Byla to svým způsobem obrovská drzost, ale měli jsme velké nadšení, touhu dělat hluk a strašně nás to bavilo.

Důležitá byla i podpora rodičů. Naši tátové se střídali v tom, že nás vozili na koncerty. V prvních letech existence kapely jsme měli dvě tři vystoupení do roka a o to víc každé z nich pro nás bylo obrovskou událostí. Tři měsíce jsme zkoušeli na koncert, na němž jsme zahráli třicet minut před nějakou jinou kapelou.

Mardoša: Vzpomínám si, že jsme na akce jezdili strašně brzy. Na první koncert v Praze v klubu Delta, což byl celkově náš třetí, jsme přijeli už někdy ve tři odpoledne.

Tata Bojs budou slavit na Metronome Festivalu Prague. Milan Cais druhý zleva, Mardoša uprostřed.

Tata Bojs budou slavit na Metronome Festivalu Prague. Milan Cais druhý zleva, Mardoša uprostřed.

FOTO: Supraphon - Salim Issa

 Na konci osmdesátých let byla v Praze silná undergroundová scéna. Cítili jste se být její součástí?

Cais: Ano. Mardošovi rodiče, zvláště jeho otec Česťa (Unijazz), byl vždycky v hudbě velmi ponořený a my od něho měli přísun informací i nahrávek. Zažili jsme také legendární akce, kterým se říkalo Křižánky. Šlo o neoficiální koncerty, u nichž se nikdy nevědělo, kde budou. Křižánky se jim říkalo podle toho, že první byl právě v Křižánkách.

Bylo to setkání disidentů a alternativních umělců, ke kterým jsme vzhlíželi. Hrály tam kapely E, Ještě jsme se nedohodli, MCH Band, Extempore a další. Vystupovali tam i alternativní performeři, kterými jsem byl tehdy doslova fascinovaný. Formovalo mě to v mém vizuálním směřování. Na Křižánkách byla v létě roku 1989 dokonce historicky má první výstava. Instaloval jsem tam tehdy do trávy tři vizuální objekty.

Ovlivnilo prostředí disidentů a alternativních umělců i vaši hudbu?

Cais: Hudbu ani ne, ale v textech se tu a tam něco objevilo. V textu písně Na Karlově mostě, který nám napsal David Kouřil, syn člena Jazzové sekce a hudebního publicisty Vladimíra Kouřila, se v závěru zpívá: Je mi to jedno, je mi to jedno, támhle někdo jde. Kdo? Fízl. Mizím…

Písnička Národní výbor byla zase o zakázaném festivalu, takže tam ta témata proplouvala. Kdybychom vyrůstali v jiném prostředí, asi bychom zpívali o něčem jiném. V prvopočátcích jsme ale skládali i písničky o tom, jak nám chutná jídlo ve školní jídelně a podobně. Byli jsme děti a k některým svým skladbám jsme takový přístup měli.

Kdy jste si uvědomili, že kapela má smysl a mohla by fungovat na profesionální bázi?

Cais: Klíčovou roli v Tata Bojs hraje naše přátelství s Mardošou, které se rozvinulo už v našich dětských letech. Kdybychom nebyli tak propojeni, kapela už neexistuje, anebo by fungovala v jiné formě. Náš vztah je jakýmsi držákem celé třicetileté existence Tata Bojs

Nicméně největší zlom v chodu kapely asi nastal kolem vydání alba Futuretro v roce 2000. Tuhle desku se podařilo vydat u velkého vydavatelství, změnil se nám management a všechno dostalo trochu větší řád a statut opravdové kapely.

Mardoša: Tehdy jsme třeba začali jezdit včas na koncerty. Od dob začátků, kdy jsme přijížděli s velkým předstihem, jsme se pak přesunuli do stavu, kdy jsme měli pocit, že když někde hrajeme od osmi, tak tam stačí být chvíli před osmou. Vůbec jsme nepočítali se zácpami na silnicích nebo nějakými jinými problémy po cestě. Občas jsme to kvůli tomu nestihli. Mobily tenkrát nebyly, a tak jsme to řešili až na místě, když jsme dorazili.

Tata Bopjs slaví třicetiny.

Tata Bojs slaví třicetiny.

FOTO: Supraphon - Salim Issa

Bylo někdy vaše přátelství v krizi tak, že to mohlo ovlivnit existenci kapely?

Mardoša: Nejsem si ničeho takového vědom. Oba jsme dost nekonfliktní kamarádi, a navíc se obklopujeme lidmi s podobnými povahovými vlastnostmi. Někdy se různí naše názory na hudební věci, uchopení písně nebo dění v kapele, ale vždy se to snažíme řešit normální debatou. Pokud tedy kapelu někdy něco trochu ohrozilo, pak třeba to, že nás opouštěl nějaký kytarista. Stalo se to třikrát. Po lidské stránce to naštěstí bylo vždycky v klidu, ale pro kapelu to pokaždé byla trochu zatěžkávací zkouška.

Tata Bojs je skupina, která má pevnou a početnou fanouškovskou základnu, ale nikdy se nestala mainstreamovou. Je to záměr?

Cais: Vždycky záleží na tom, v jakém kontextu, v jakém čase a v jaké zemi kapela funguje. To ovlivňuje její směřování. Máme oblíbené skupiny a interprety, kteří formovali náš vkus. Na něm se shodujeme, a shodují se na něm s drobnými odchylkami i lidé, kteří s námi v Tata Bojs hrají. Jsme v souznění a v takové atmosféře skládáme písničky. Jde nám o to, aby nás bavily hrát a abychom si je užívali. Nikdy v tom od nás nebyl žádný kalkul.

Nikdy?

Cais: Závan drobného kalkulu možná byl v písni Virtuální duet. Chtěli jsme, aby to byla rádiová píseň a aby ji české rozhlasové stanice hrály. To se ale nestalo, a tak jsme nad tím mávli rukou a šli dál svou cestou. Paradoxní je, že se to dělo v době vydání naší docela alternativní desky Nanoalbum v roce 2004, na které je spousta nekompromisních písniček.

Tata Bojs diváky i sebe nadchli.

Tata Bojs umí na koncertech nadchnout.

FOTO: Lucie Levá, Právo

Vaše koncerty bývají zajímavé i vizuálně. Je to pro vás důležité?

Cais: Považujeme to za jejich součást a baví nás to. Vždy je to spojené s vizuální stránkou alb nebo s místem, na kterém se koncert koná. Potom to skončí a už se k tomu nechceme vracet. Přijde nám většinou škoda opakovat něco, co už od nás lidé viděli.

Třicet let oslavíte koncertem na Prague Metronome Festivalu v pátek 23. června. Jaké vaše vystoupení bude?

Cais: Naše kapela vznikla 29. června roku 1988. Když jsme se loni s pořadateli na našem vystoupení na Metronome Festivalu domlouvali, požádali jsme je, aby akci o týden posunuli a my mohli hrát přesně v den našeho výročí. Ale vysvědčení, začátek prázdnin a zahájení karlovarského filmového festivalu byly zřejmě silnější argumenty, takže nakonec slavíme s týdenním předstihem.

Dostali jsme celé jedno pódium, které budeme mít na první den festivalu k dispozici. Pozvali jsme si na ně kapely, které máme rádi – Midi Lidi, Zrní a také Umakart, jenž se kvůli tomu dává znovu dohromady. Se všemi souzníme a máme třeba i podobný typ humoru, a tak jsme se rozhodli s jejich členy propojit i v rámci svého setu. S každou kapelou zahrajeme tři společné písně, které budou zajímavě propojené.

V rámci svého setu jsme také pozvali i tři původní kytaristy, kteří s námi už pár let nehrají. Nad hlavami diváků bude instalován decibelmetr, který se bude zároveň vizualizovat na scéně, a lidé si tak budou moci vykřičet jednu ze dvou písní, které s nimi zahrajeme. Budou vždy z období, ve kterém u nás působili. Kromě toho samozřejmě budeme hrát spoustu skladeb v naší současné sestavě.

Co bude potom?

Cais: Další koncert k narozeninám nechystáme. Přes léto budeme hrát hlavně na festivalech a 29. listopadu otevřeme v pražském centru současného umění DOX k našemu výročí výstavu. Probíhat by měla až do března následujícího roku a měla by snad zábavnou formou mapovat naši historii pohledem současnosti.

Mardoša: V létě nás čeká další soustředění, na kterém budeme chystat písničky na nové album. Když se nám podaří vydat ho příští rok, budeme rádi.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: