Patříte ke kapelám, které rodnou Austrálii opustily. Opravdu tam je kulturní poušť, jak někteří říkají, a malý zájem o modernější rockové žánry?

Nějakou dobu tam už nežiju, ale když jsme odjížděli, viděli jsme, že v Americe je větší publikum. Viděli jsme, že v Austrálii není ve srovnání s Amerikou tolik lidí, kteří přijímají styl hudby, jakou hrajeme, takže dávalo smysl se přestěhovat a věnovat se hudbě tady. Cítila jsem, že tam pro nás nebyl dost velký trh a velká scéna. Nevím, jak je tomu teď, ale když jsme odjížděli, tak tomu tak bylo.

Ale v USA je zase větší konkurence a dá větší práci se udržet na scéně.

To je pravda, je tu tolik kapel, ale měli jsme štěstí, že jsme prorazili v té době, kdy se nám to povedlo. Během let jsme si vytvořili základnu fanoušků, a pak pokračuješ v tom, co děláš, a snažíš se zůstat významný.

Kde vy sama vidíte vrchol své kariéry?

Nějaké vrcholy tam byly pořád, protože je to neustále nepředvídatelné, stále nahoru dolů. Závisíš na mnoha dalších lidech. Někdy se albu daří dobře, lidem se líbí, někde ne a ty nemůžeš vidět dopředu, co se stane a předvídat to.

Ale jako vrchol vidíme zážitek z úplných počátků, z doby před vydáním prvního alba, když jsme hráli na festivalu Big Day Out. Byl to pro nás vrchol, protože jsme vyrůstali v Austrálii a na tenhle festival jsme chodili jako děti. Nakonec jsme na něm hráli, což byl nepopsatelný okamžik. Tehdy tam jako hlavní hvězdy hrály Tool a Muse a my jsme hráli s nimi po celé zemi, což bylo mimořádné.

Jak důležité jsou pro vás sociální sítě, když vaše píseň All The Same, která podporovala kampaň objímání lidí na ulici Free Hugs, vidělo 78 miliónů lidí?

Jsou velmi důležité, protože z nich získává každý informace a dá se přes ní dosáhnout velké interakce. Když jsme začínali, tak to tak nebylo, ale teď se zdá, že je to nejlepší způsob, jak se dostat k informacím o nové hudbě, všichni jsou propojení. Myslím si, že je přes ně snazší prorazit.

Nemáte pocit, že internet je až přeplněný hudbou?

Rozhodně to tak je, a pořád silněji, protože nyní můžeš sám doma nahrávat v dobré kvalitě, zatímco před více lety jsi musel jít do studia. I proto je tam tolik hudby. A díky sociálním sítím už lidé ani nepotřebují vydavatele a mohou nahrávky rovnou nabídnout lidem. To dřív nebylo možné a je to velké plus.

Sick Puppies

Sick Puppies

FOTO: Smart Communication

S čím se představíte v Hradci Králové na festivalu Rock For People?

Právě nyní skládáme na nové album a taky zkoušíme. V České republice jsme nikdy nehráli, takže jsme tím velmi vzrušení. A na festivalu bude taky hrát jedna z našich nejoblíbenějších kapel Skilled, takže to bude hodně dobré.

Myslíte, že zahrajete už nějakou z nových písní?

Jsme ještě na počátku a teprve nás čeká nahrávání, takže teď ještě nebudeme nové věci hrát.

Víte alespoň, jak bude nová deska znít nebo jakému tématu se bude věnovat?

Hodně experimentujeme s různými směry, snažíme se album nejen vydat, ale ponořit se do hloubky, pojmout to odlišně, neudělat totéž, co jsme vytvořili dříve, ale ještě je moc brzo na to, abychom mohli říci, jaké to bude, ale rozhodně to bude v duchu, v jakém kapela vždycky tvořila.

Jaké to bylo vyrovnávat se s odchodem zpěváka Shimona Moora, kterého nahradil Bryan Scott?

V tu dobu jsme skutečně nevěděli, co se stane. Než jsme našli Bryana, věděli jsme, že máme-li pokračovat, musíme najít toho pravého člověka. Byla to obtížná doba, když děláš něco dlouho jedním způsobem a změní se to, je to složité. Nikdo nemá rád změny. Ale když jsme objevili Bryana a rozhodli se s ním začít zkoušet, tak se ukázalo, že to pravděpodobně bude fungovat Strávili jsme hodně času skládáním, hraním a poznáváním se a zjistili jsme, že chemie funguje.

Jaké bylo vracet se s novým zpěvákem ke starým skladbám?

Měli jsme to štěstí, že Bryan je talentovaný, že je schopen zpívat písně tak, jak byly, neodchylovat se příliš od jejich podoby, ale jeho hlas je jiný, takže jim vtiskl vlastní pojetí, udělal je po svém ale tak, že nejsou příliš odlišné. Když jsme na turné, lidi říkali totéž: „Byli jsme skeptičtí, jak to bude znít, ale když jsme to viděli, je to skvělé“. Přijali ho, což je dobré.

Jaké to je pro dívku hrát v rockové kapele, když je rock pořád především mužskou záležitostí?

To je pravda, ale během let se to změnilo. Když jsme začínali, bylo méně běžné, že v kapele hrály dívky. Měla jsem to štěstí, že jsem hrála s lidmi, kteří byli v pohodě a taková témata se mezi nimi neobjevovala. Ale když jsme někam vyjeli, tak všichni hned předpokládali, že musím být přítelkyní jednoho z kluků ve skupině. Na počátku se to stávalo často, takový panoval pohled, ale nyní je hodně holek, které jsou dobré v tom, co dělají, a nezáleží na tom, že jsou to ženy, což je dobré, ale rock je pořád velmi maskulinní a dominují mu muži.

Co vás přivedlo k hraní v kapele?

Když jsem začínala, chtěla jsme hodně hrát hudbu jakou hráli Silverchair, které jsem tehdy objevila. Už neexistují, ale představovali ten největší vliv, povzbudili mladé teenagery, aby hráli, když jim řekli, můžete to udělat teď hned, což byla velká věc. Milovala jsem jejich hudbu, navíc byli z Austrálie.