Článek
Přitom Havránek patří do velké skupiny výtvarníků regionálního formátu (stejně jako třeba ústecký Zdeněk Košek), kteří šli vlastní originální cestou. Přesto, anebo právě proto, je znají pouze zasvěcenci.
Kolínský autodidakt čerpal z moderních směrů, z expresionismu, fauvismu, geometrické abstrakce či kubismu, ale v jeho pracích jsou i odkazy českého krajinářství nebo realismu. Na jeho olejích, pastelech či grafikách se často prolínají tak, aby vytvořily napětí, které vzniká často i díky významové nejednoznačnosti.
Jako má malíř široký stylový rozptyl, stejně široká je i jeho tematická paleta. Zobrazoval rád krajinu a přistupoval k ní jakoby zvenčí, s mírným ostychem.
Vesnická krajina je zadumaná sama do sebe, bez přítomnosti lidí. Mlčenlivé stromy se sklánějí nad venkovskými chalupami a nad tím vším se klene modré nebe. Zlatavé vršky plné zrajícího obilí se táhnou až k pásu lesa na horizontu. Tak vypadá příroda v období krasosmutnění pozdního léta.
K motivům města naplněného svébytnou industriální poetikou přistupoval Havránek z jiné strany. Sychravé pohledy na kolínský přístav, zahalený inverzní kouřovou krustou s chladnými oblouky ocelového železničního mostu, si vyloženě říkají o kubistické či abstraktní zpracování.
Hranaté siluety domů nalepené na sebe vytvářejí téměř skalní masiv. Pouze rudý sluneční kotouč a inkoustové nebe odkazují k přízračnému soumraku.
Akty chápal malíř jako oslavu ženské křivky. Často ji redukoval na pouhou linku postavenou na výrazné vizualitě černobílého protikladu. V takto pojaté jednoduchosti však tkví pravá krása. Teprve v ten moment si lze naplno užít smyslnost boků či ňader.
Protože byl Jan Havránek i dobrý hudebník, je možné na jeho dílech obdivovat také rytmus a dokonalou kompozici. Svět jím viděný hraje barvami podle jeho not.