Nedávno vyšlo výběrové album Singles 2002-2016, na kterém jsou písničky, které jste zveřejnili pod hlavičkou Verony se zpěvačkou Markétou Jakšlovou-Plecháčovou. Co pro vás to album znamená?

Je to pro mě uzavření první etapy existence kapely, prvních šestnácti let. Jsou na něm všechny singly, které jsme za tu dobu vydali, je jich čtyřiadvacet. Pro mě osobně znamená také smíření se s faktem, že Markéta odešla, přišla nová zpěvačka Veronika a jde se dál.

Jaká ta první etapa Verony byla?

Verona si prošla vším možným, je to příběh na dvě knihy. Za dobu, co jsme s Markétou spolupracovali, se na komerční taneční scéně zvuk neustále vyvíjel a pořád se někam posunoval. My se ve své tvorbě vždy snažili být co nejblíže tomu, co se hraje v zahraničí.

Osobně to ale cítím tak, že jsme se po nějakých deseti letech z ryze taneční scény trochu stáhli. Celé se to zlomilo v době, kdy jsme vydali písničku Ztracená bloudím, kterou od nás nikdo nečekal. Do té doby jsme produkovali jenom taneční písně a najednou přišel pomalý popový hit, ve kterém hrály hlavní roli piano, hlas a smyčce v pozadí. Ta skladba nás katapultovala na popovou scénu, na kterou jsme postupně stejně směřovali.

Verona za starých časů, tedy Peter Fider s Markétou Jakšlovou-Plecháčovou.

Verona za starých časů, tedy Peter Fider s Markétou Jakšlovou-Plecháčovou.

FOTO: archív Verony

Proč, když jste byli na taneční scéně tak úspěšní?

Lapidárně řečeno proto, že jsme stárnuli a taneční pecky už nás tolik nenaplňovaly. Navíc kdybychom se oprostili od tanečních rytmů, ukázalo by se, že jsme stejně vždycky skládali popové písničky, jenom to pod nimi tanečně tepalo.

A pak přišla skladba Hey Boy, což byl také velký hit. Náš zvuk se definitivně nasunul do popu a my cítili, že do něho patříme. Následoval další hit Endless Day, což je také popina. Odehráli jsme více než patnáct set koncertů, je to dlouhý příběh.

Přišel někdy čas, kdy jste si přestali věřit?

Myslím, že nás nic takového nepotkalo. Pracuju tak, že si připravím nástřely písní, jež si pak poslechnu za dva tři dny a ukáže se, které z nich mě pořád baví. Ty, v nichž pro mě už není nic zajímavého, vyhodím. Nemám žádný pomyslný šuplík, do kterého si dávám nepoužité nápady a demosnímky. Dál pracuju jen na nápadech, u kterých cítím, že by z nich za určitých okolností mohly být mainstreamové hity nebo silné písně.

Na každé dělám v průměru tři měsíce, je to zdlouhavý proces. Potom se dostaví kopec frustrace z toho, co s písničkou, kterou jsem poslouchal dennodenně tři měsíce, bude dál. Když se pak hraje v rádiích a posluchači si ji oblíbí, dostavuje se další tlak, a ten mě žene k tomu napsat další neméně úspěšnou skladbu. Nikdy nechci, aby ta další byla horší než ta předešlá.

Byť jsme vždycky pracovali pod tímto tlakem, nikdy jsme nepřestali věřit tomu, že to, co děláme, je profesionální a dobré.

Napsal někdy pro Veronu písničku někdo jiný než vy?

Nikdy nikdo, kromě těch, z jejichž písní jsme udělali coververzi. Je pravda, že jsem občas nabyl dojmu, že by Veroně prospělo, kdyby se přidal i jiný autor.

Průběžně dostávám od jiných skladatelů několik demosnímků týdně, ale nikdy mě nic neoslovilo tak, že bych uvažoval o tom, že poslouchám nástřel nové písně Verony. Nevidím v nich kreativitu. Když mi ale někdo pošle nějakou nahrávku, ze které si sednu na zadek, rád ji přijmu.

Peter Fider má plán.

Peter Fider má plán.

FOTO: Barbora Hrdá


Jak vám bylo, když vám Markéta Jakšlová-Plecháčová oznámila, že z Verony odejde?

Nebylo mi lehko. Byl to ale delší proces. Známe se šestnáct let, víme o sobě všechno a jsme jako bratr a sestra. Už půl roku předtím, než mi odchod oznámila, jsem cítil, že není všechno v pořádku. Když jsem v našich rozhovorech otvíral téma práce, z její strany proběhly dvě tři věty a pak od tématu utekla.

To předtím nebylo, vždycky jsme věci kolem kapely hodně řešili. Pochopil jsem, že se něco děje, tím spíš, když se její nezájem o kapelu stupňoval. Zpětně si uvědomuju, že nás už ani nebavilo být spolu ve studiu. Prostě to mezi námi vyhořelo a já z toho byl frustrovaný.

Potom mi přišla od Markéty esemeska, že by se mnou šla ráda na kafe a něco probrala. Věděl jsem, že je to okamžik jejího odchodu, takže jsem na to byl vlastně přichystaný. Oznámila mi, že by ráda pauzu na čtyři pět let, a já jí řekl, že za tu dobu kapela zemře. Dodal jsem, že se bude muset smířit s tím, že na žádnou pauzu nepřistoupím. Markéta mi řekla, že se chce věnovat hlavně rodině, a tak jsme se dohodli, že spolupráci ukončíme a já si místo ní do Verony najdu adekvátní náhradu.

Vztahy mezi námi ale zůstaly dobré. Jsme pořád velcí kámoši, jenom už spolu nejsme v kapele.

Kde jste objevil Veroniku Stýblovou?

Udělal jsem pár konkurzů na obsazení postu zpěvačky, ale kromě jedné, která však byla velmi mladá, mě žádná nezaujala. Potom mi odkazy na Veroničiny nahrávky na YouTube poslala paní profesorka Jana Balašová ze Státní konzervatoře. Hrozně se mi zalíbily, nadchnul mě v nich její hlas a naštěstí jsme se potom na spolupráci dohodli.

Veronika dokáže zpívat jemňounkým čisťounkým hláskem jako víla, ale umí i pořádně zabrat. Producentsky mi tyto vlastnosti dávají prostor tvořit jinak, než jsem tvořil do té doby.

Prvním singlem Verony s novou zpěvačkou je Complicated. Jaké jsou vaše další plány?

Nedokážu odhadnout, co přesně bude, ale určitý plán mám. Nový singl Complicated je pomalejší a je v něm určitá dávka novoromantismu. Jsem totiž odkojený kapelou Depeche Mode, kterou miluju nade vše. Chtěl bych proto v další naší tvorbě spojit novoromantismus a novým zvuky a touto fúzí se vrátit tak trochu do osmdesátých let minulého století.

Chtěl bych se vydat touto cestou a zároveň si uvědomuju, že je to tak trochu putování proti větru. Rozhodně mě to ale láká. Navíc vedu v patrnosti slova jednoho člověka, se kterým jsem se před časem setkal a on mi řekl: Dělej to hlavně tak, aby to bavilo tebe.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: