Autoři výstavy chtějí návštěvníkovi divadlo ukázat ve všech jeho formách a vlivech. Proto zvolili dva ideové směry, které se neustále protínají.

Jedna cesta je chronologická a vede od prvních portrétních fotografií konce devatenáctého století přes divadlo první republiky, budovatelské výboje na jevišti, zlatá šedesátá až po současnou tvorbu.

Autoři zařadili mezi snímky i fotoaparáty různých období, aby bylo jasné, jakými přístroji obrazy vznikaly.

Druhá cesta je tematická a ukazuje, jak divadlo prostřednictvím fotografie pronikalo z jevištních prken do reklamy, klasického výtvarného umění nebo politiky.

Najednou zjišťujeme, že shakespearovská teze o světě coby divadle s námi jako herci se před námi zhmotňuje s každou vnímanou fotografií.

Herec Boris Rösner tvrdil, že divadlo je magické. To ovšem klade velkou odpovědnost nejen na aktéra představení, ale i přítomného fotografa. Ten si totiž musí vybrat výrazovou řeč, kterou se bude pokoušet zachytit magično v pomíjivém čase.

Barevně nebo černobíle, to je, oč tu běží. Jsou představení, která se prostě musí fotit černobíle a s hrubým zrnem. To platí především pro Koudelkovy snímky z inscenace Lorenzaco. Právě díky zvolené vizuální metodě vypadají herci na snímcích jako olympští bohové.

Komplexní pohled na fenomén divadla

Viktor Kronbauer posouvá černobílou magii o kus dál. Jeho dílo Wiliam Shakespeare: Richard III. stojí a padá s temnou siluetou v plášti a korunou, zachycenou z nadhledu. Král připomíná osamělého temného rytíře Batmana bloudícího labyrintem světa.

Barva naopak sluší fotce Ivana Pinkavy z představení 4Elements. Bílá postava tanečnice je v kontrastu s modrozeleným prostorem. Barevný divadelní plakát Ivo Mičkala k inscenaci Frederick zase skvěle ukazuje příběh vepsaný ve tváři hlavního hrdiny.

Přehlídka české divadelní fotografie je komplexním pohledem na fenomén divadla. Dává nahlédnout nejen do duše herce, ale i fotografa.