Hlavní obsah

Divadelní fotografie musí umět přiznat barvu

Právo, Jan Šída

Výstavní sály pražského Obecního domu hostí do 24. června expozici Česká divadelní fotografie 1859–2017. Její součástí je i prezentace vítězných snímků soutěže Přehlídka divadelní fotografie. Kategorii Inscenace ovládl Jakub Hrab, Portrét v roli Adéla Vosičková a v kategorii Studenti: Volná tvorba s divadelní tematikou zvítězil Jiří Drbohlav.

Foto: Jaroslav Krejčí, 1960, Fotografický fond

Fotografie z pantomimického představení Etudy, Divadlo Na zábradlí (Režie: Ladislav Fialka, Scénografie: Boris Soukup).

Článek

Autoři výstavy chtějí návštěvníkovi divadlo ukázat ve všech jeho formách a vlivech. Proto zvolili dva ideové směry, které se neustále protínají.

Jedna cesta je chronologická a vede od prvních portrétních fotografií konce devatenáctého století přes divadlo první republiky, budovatelské výboje na jevišti, zlatá šedesátá až po současnou tvorbu.

Autoři zařadili mezi snímky i fotoaparáty různých období, aby bylo jasné, jakými přístroji obrazy vznikaly.

Druhá cesta je tematická a ukazuje, jak divadlo prostřednictvím fotografie pronikalo z jevištních prken do reklamy, klasického výtvarného umění nebo politiky.

Najednou zjišťujeme, že shakespearovská teze o světě coby divadle s námi jako herci se před námi zhmotňuje s každou vnímanou fotografií.

Herec Boris Rösner tvrdil, že divadlo je magické. To ovšem klade velkou odpovědnost nejen na aktéra představení, ale i přítomného fotografa. Ten si totiž musí vybrat výrazovou řeč, kterou se bude pokoušet zachytit magično v pomíjivém čase.

Barevně nebo černobíle, to je, oč tu běží. Jsou představení, která se prostě musí fotit černobíle a s hrubým zrnem. To platí především pro Koudelkovy snímky z inscenace Lorenzaco. Právě díky zvolené vizuální metodě vypadají herci na snímcích jako olympští bohové.

Barevně nebo černobíle, to je, oč tu běží. Jsou představení, která se prostě musí fotit černobíle a s hrubým zrnem. To platí především pro Koudelkovy snímky z inscenace Lorenzaco. Právě díky zvolené vizuální metodě vypadají herci na snímcích jako olympští bohové.

Barevně nebo černobíle, to je, oč tu běží. Jsou představení, která se prostě musí fotit černobíle a s hrubým zrnem. To platí především pro Koudelkovy snímky z inscenace Lorenzaco. Právě díky zvolené vizuální metodě vypadají herci na snímcích jako olympští bohové. Komplexní pohled na fenomén divadla

Barevně nebo černobíle, to je, oč tu běží. Jsou představení, která se prostě musí fotit černobíle a s hrubým zrnem. To platí především pro Koudelkovy snímky z inscenace Lorenzaco. Právě díky zvolené vizuální metodě vypadají herci na snímcích jako olympští bohové. Komplexní pohled na fenomén divadla

Viktor Kronbauer posouvá černobílou magii o kus dál. Jeho dílo Wiliam Shakespeare: Richard III. stojí a padá s temnou siluetou v plášti a korunou, zachycenou z nadhledu. Král připomíná osamělého temného rytíře Batmana bloudícího labyrintem světa.

Barva naopak sluší fotce Ivana Pinkavy z představení 4Elements. Bílá postava tanečnice je v kontrastu s modrozeleným prostorem. Barevný divadelní plakát Ivo Mičkala k inscenaci Frederick zase skvěle ukazuje příběh vepsaný ve tváři hlavního hrdiny.

Přehlídka české divadelní fotografie je komplexním pohledem na fenomén divadla. Dává nahlédnout nejen do duše herce, ale i fotografa.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám