Love story dvou lidí, kteří se milovali v nešťastné době, měla velký potlesk a pravděpodobně se zařadí k favoritům některé z letošních cen.

„Prožili společně čtyřicet let, rozcházeli se a scházeli na obou stranách Železné opony, byli pronásledováni, trestáni. Oba to byli silní, úžasní lidé, ale jako pár učiněná katastrofa,“ řekl Pawlikowski o rodičích, kteří zemřeli krátce před pádem Berlínské zdi v roce 1989.

Filmoví Viktor a Zula se setkali v Polsku v roce 1949, když ona dělala konkurs do folklórního souboru, který on spoluzakládal a vybudoval z něj nejznámější polský soubor tohoto typu. Jejich láska dostala první vážnou trhlinu, když se Viktor na počátku padesátých let rozhodl emigrovat, protože bylo nad jeho síly vkládat do repertoáru národních písní ty budovatelské.

Zula zůstala. „Pro ni byl komunismus v pořádku, neměla potřebu odejít na Západ, kde by nebyla nikým, zatímco se souborem se dostala i do světa,“ řekl Pawlikowski.

Jejich láska však byla natolik silná, že se setkávali, rozcházeli a podstupovali mnohé útrapy, aby nakonec zjistili, že ani na jedné straně Železné opony nemohou navzdory neutuchajícímu citu nalézt společné štěstí a podmínky k důstojnému životu.

Pawlikowski tímto filmem znovu potvrdil, že je vynikající scenárista i režisér. Velmi osobní příběh vypráví klidně a jednoduše, přitom dokázal vystihnout veškerou komplikovanost vztahu ve složité době. A protože složitá je každá doba, dokázal dát filmu i mnohem obecnější, širší platnost.

S důrazem na detaily vystihuje atmosféru v různých zemích včetně Jugoslávie, která byla jedním z důležitých míst setkání hlavních hrdinů, nepoužívá nijak expresivní výrazové prostředky, přesto je jeho film mimořádně působivý.

Výborné výkony Tomasze Kota a Joanny Kuligové spolu se skvělou kamerou Lukasze Zala, který s autorem točil už Idu a opět pracoval v černobílé, činí ze Studené války, kterou Pawlikowski natočil v polsko-francouzsko-britské koprodukci, dosud nejsilnější filmový zážitek festivalu.