Koncem května spustí v Českém Krumlově projekt fiktivní firmy UNES-CO, v němž chce zachytit, jaké to je, žít běžný život v turisticky atraktivním místě: vozit dítě v kočárku, klepat koberec, větrat peřiny, zametat.

Zve do historického centra Českého Krumlova lidi z jeho periferie, ale i ze vzdálených měst a vesnic, aby v něm zkusili žít a vrátili do něj během akce činnosti, které tu kdysi byly běžně k vidění. V pavilonu v Benátkách pak vznikne sídlo firmy UNES-CO, kde budou jeho návštěvníci moci sledovat přímý přenos z Krumlova.

Vyhrála jste soutěž o účast na bienále, kterou každé dva roky vyhlašuje Národní galerie v Praze. Jak vznikl nápad na váš projekt?

Souhrou náhod. Loni v létě mi zavolala Hana Jirmusová Lazarowitz, ředitelka českokrumlovského Egon Schiele Art Centra, což je soukromé muzeum a galerie, a nabídla mi, ať se k nim přijedu podívat, jestli bych třeba někdy neměla zájem udělat pro ně projekt.

Byly prázdniny, vyrazila jsem tedy na výlet s manželem a oběma dětmi, doprovázela nás i moje maminka. Jeli jsme vlakem, protože auto ani nemáme. Snažíme se žít co nejjednodušeji a nehromadit věci. A já jsem ještě po příjezdu dokonce odmítla nabídku paní Hany, že pro nás na nádraží pošle auto. Tvrdila jsem, že si velice rádi projdeme město pěšky i s kočárkem a mladší dvouletou dcerou. To jsme ovšem netušili, co nás čeká!

Kdysi jsem tam pár let bydlela, proto tuším, že tlačenice v ulicích připomínala dopravní špičku v metru.

Byla jsem úplně šokovaná, tak malé městečko tak moc zahlcené lidmi jsem ještě neviděla. Nebyli jsme schopni projít! Brzy se nám na dlažbě polámalo i kolečko z kočárku, a než jsme přišli do galerie, město jsem úplně nesnášela.

Paní Hana často říká, že jako první větu jsem na ni vyhrkla: „Vy tady opravdu bydlíte?!“ Přišlo mi to úplně neuvěřitelné. Z města jsem pak odjížděla s tím, že ještě nevím, kdy a jaký projekt tam budu dělat, ale prostředí mě zaujalo a slíbila jsem, že se tam určitě vrátím.

Jak vás pak napadlo zapojit se do soutěže na bienále architektury?

Zanedlouho po výletu do Krumlova mi zavolali z Národní galerie, že téma pro příští bienále architektury je „Freespace“, tedy volně přístupný prostor, a že se pro to moje práce dobře hodí, jestli nechci podat žádost.
Jenže mě benátské bienále nikdy nelákalo, spíš odrazovalo, a to ze stejného důvodu jako návštěva Krumlova. Potom jsem si ale uvědomila, že se to téma vlastně přesně potkává s mým krumlovským zážitkem.

V rámci projektu máte k dispozici několik volných bytů v centru města, které poskytly Schieleho centrum a radnice. Zájemcům nabízíte, aby v nich po nějakou dobu žili. Vy je při tom zdokumentujete a ještě jim zaplatíte. To vypadá lákavě, ale i absurdně zároveň. Kolik lidí se toho zúčastní?

Je to opravdu dotažené do absurdna, protože vlastně nabízíme provozování normálního života jako práci na plný úvazek. Ale pozor, cílem není divadlo pro turisty! Nechceme jim ukazovat, jak někdo zametá nebo vozí dítě v kočárku, jak si to už párkrát někdo mylně vyložil. Usilujeme o opak. Chci zachytit přímou zkušenost s životem v centru očima místních, obyvatel z periferie i lidí odjinud, když v něm sami zkusí žít.

Na počátku jsem měla představu, že tam budou tři rodiny bydlet tři měsíce. Ale nakonec máme bytů k dispozici víc a také jsem si uvědomila, že pro většinu zájemců bude náročné vzít si v práci volno na čtvrt roku. Rodiny se tedy budou střídat už po měsíci, některé i po kratší době, tedy jako brigádní výpomoc. Projekt však nestojí jen na této aktivitě, takže je zatím těžké určit i jen přibližný počet účastníků. Snažíme se zapojit maximum lidí mnoha různými způsoby.

Co dalšího bude ještě součástí projektu?

Ráda bych, aby lidé do centra přinesli nejrůznější činnosti, jaké tam teď nepotkáte, nebo jsou vidět spíš výjimečně. Jsme otevření různým nápadům a nabízíme i menší „brigády“, kdy honorářem bude třeba jen krátkodobé ubytování. Patří k tomu ale i kafe zdarma pro obyvatele, kteří žijí na periferii a do centra už kvůli jeho přetíženosti nebo i vysokým cenám raději vůbec nechodí.

Cílem je městu pomoct a vyvolat smysluplnou debatu, nikoliv poučovat obyvatele, co mají a nemají v centru dělat, což je vedle „divadla pro turisty“ bohužel jeden z dalších mylných výkladů smyslu akce.

Jaké aktivity se z centra kvůli turistům ztratily?

Někteří lidé například nostalgicky vzpomínají, jak venku hrávali na kytary. Jiným zas chybí kdysi běžná klepadla na koberce. V téhle souvislosti stojí za zmínku i to, že někteří musí čekat, až turisti zmizí, aby vůbec mohli vynést odpadky, protože ulicemi se po celý den sune nepropustný dav.

Slyšela jsem i bizarní historku o vánočním stromku, který jedna rodina vždy vyhazuje z okna, protože by s ním ve svém středověkém domku těžko procházeli úzkými chodbami. Turisti si je u toho fotí, možná to i považují za nějakou tradici. Vyfotí si vás, i když si jen sednete na břeh řeky s knížkou. U řeky prakticky nenajdete soukromí i proto, že je v létě zahlcená vodáky.

Jak jste při přípravě projektu sbírala informace, zvonila jste osobně u dveří jako u některých svých starších akcí?

Taky, ale ptali jsme se i na ulici, ve spolcích, organizacích, na radnici, ve školách. Zajímalo mě, jak by lidé popsali své město, největší problémy, s kterými se setkávají. Zkoumali jsme téma z mnoha perspektiv, aby nechyběl žádný názor. Egon Schiele Art Centrum i z tohoto důvodu považuji za podstatného partnera projektu. Paní Hana v něm hraje klíčovou roli. Nejenže díky její iniciativě vznikl, ale pak mi velice pomohla i s přípravou.

Co si tedy obyvatelé města myslí o turismu?

Všem je jasné, že je to podstatná součást života města a vždy bude. Je však otázka, do jaké míry, zda a jak se dá regulovat, a do jaké míry, a jak se dá podporovat život místních lidí. Názory na to jsou velmi různé a to vyvolává konflikty. Město v tuto chvíli působí až rozpolceně.

A jak to vnímáte vy?

Pokud jde o mě, cítím, že s přínosem, který Krumlovu dalo členství v UNESCO, se nyní už vyrovnávají negativní důsledky. Vím, že už i v Praze začínají negativa převažovat. Hlavní problém je podobný, vybydlené centrum a fakt, že řada místních vnímá Krumlov jako cizí město.
Jak v Krumlově, tak v Praze se ukazuje, že jedním z možných řešení je renovovat některé domy ve vlastnictví města jako startovací byty pro mladé nebo byty pro sociálně slabší, pro studenty – aby se zachovala různorodost a ti lidé vrátili místu ztracenou atmosféru.

Můj záměr je, mimo jiné, vyvolat společenskou debatu, a k ní navíc nabízím „Pojďme si tedy zkusit, co všechno ve městě opravdu chceme mít a dělat, zda to vůbec lze a za jakých podmínek“.

Jak lidé reagují na váš projekt?

Lidé odjinud reagují logicky pozitivně, ale přímo v Krumlově se ozvala řada negativních hlasů, které však vycházejí především z neznalosti záměru a asi také pomluv. Například se objevilo na sociálních sítích, jak je možné, že tak chudá radnice bude platit takový velký reprezentativní projekt pro bienále. Město ale projekt neplatí, vyhrála jsem soutěž v Národní galerii a na realizaci se rovněž podílí Egon Schiele Art Centrum.

Radnici jsem při celkovém rozpočtu požádala jen o malou pomoc. Rozhodně to není tak, že mě město pozvalo a já jim teď vezmu peníze na silnice a chodníky. Kritika je ale běžnou součástí mé práce, tak se to musí brát. Navíc když člověk vyhmátne něco podstatného, bývá to většinou bolestivé a přináší to kontroverze. Ale určitě nejsem programově kontroverzní autorka. Často jsem dokonce překvapená, co, jak a proč může někoho dráždit.