Zemřel umělec René Roubíček, patřil ke světové špičce

„Tatínek do sklářského nebe odešel v klidu, ve spánku, ráno 29. dubna. Poslední dva dny už se s námi jako by loučil. Až do konce hrál na své oblíbené piano,“ řekla Právu jeho dcera. Právě muzika byla Roubíčkovou celoživotní vášní a láskou: „Zpříjemňovala mu každodenní život. Jako syn profesionálního hudebníka měl velké nadání. Dokázal zahrát na jakýkoli nástroj.“

Paní Michaela dodala, že rozloučení proběhlo v kruhu nejužší rodiny a že v současné době připravují netradiční parte i veřejnou vzpomínku. „Tatínek byl gentleman. Na parte jsme dali jeho motto: Don’t worry, be happy! Nedělej si starosti, říkával mi. Důvěřoval životu a miloval ho. S odpovědností i nadšením přistupoval vstříc všemu, co život přinášel,“ doplnila.

Oznámení odchodu Reného Roubíčka učinili s časovým odstupem, protože tím údajně nechtěli poznamenat vernisáž Umělecké besedy k pražské výstavě ve Staré čistírně odpadních vod. „Tatínek tam má pět skleněných sloupů. Vypadají krásně,“ uvedla paní Michaela.

Podle ředitelky Uměleckoprůmyslového musea Heleny Koenigsmarkové patřil Roubíček k otcům moderního sklářského umění. „Jeho vizionářský styl okouzlil tři generace tvůrců a milovníků skla z celého světa,“ prohlásila pro ČTK. Jeho převratný přístup spočíval v tom, že jako první ukázal ve svých složitých a rozměrných plastikách a realizacích sklo mimo jeho klasický užitný způsob. Osvobodil ho od zaužívané formy a prvně jej prezentoval monumentálně jako sochu. Celoživotně razil heslo „Sklo – umění dneška“.

Poručník již zesnulého designéra Bořka Šípka totiž dokázal sklo rozmluvit úplně jinou poetikou. Podle něj bylo jazzem v umění, s nekonečnými možnostmi improvizace. „Chtěl jsem vždycky dát sklu šanci, aby se co nejdřív tvářilo po svém, aby se rozehrálo, protože samo o sobě je to senzační materiál. Nemá obdoby. Teče vám před očima a dohromady s třpytivým světlem umí dělat úžasné divadlo,“ zmínil v posledním rozhovoru pro sobotní Magazín deníku Právo při příležitosti 60. výročí jedinečného úspěchu československého pavilonu na Expo 1958 Brusel.

Právě on společně s dalšími umělci, mimo jiné jeho manželkou a také vynikající výtvarnicí Miluší (zemřela v roce 2015), ovlivnil podobu přelomové čs. expozice na bruselské světové přehlídce Expo 58. Za svou abstraktní prostorovou instalaci nazvanou Sklo – hmota, tvar, výraz v Bruselu získal prestižní Grand Prix.

Legendární sklářský výtvarník v ní naplno popustil svou fantazii. Když plastiku finišoval, přijel se na ni do Nového Boru podívat Karel Svolinský, rovněž v Bruselu vystavující malíř. Jakmile uviděl jeho avantgardní dílo, údajně prohlásil: „Ty v Bruselu vyhraješ první cenu. A pak tě zavřou.“

Po bruselském úspěchu dostával René Roubíček jednu nabídka za druhou. Jeho rozměrné práce se přestavily na dalších pro Čechoslováky úspěšných světových přehlídkách v Montrealu (1967) a Ósace (1970). V 60. letech jej oslovili architekti Jan a Alena Šrámkovi, aby vytvořil moderní lustry pro nově vznikající budovy československých velvyslanectví. Jeho svítidla zdobí rovněž mnohé veřejné prostory, mj. vstup do hotelu Thermal v Karlových Varech. Stopku na mnoho let dostal v roce 1968 za nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Po revoluci spolupracoval také se sklárnou Moser, firmou Preciosa a Lasvit. Aktivní byl do svých posledních let. Pro zrekonstruovanou budovu pražského Uměleckoprůmyslového musea nedávno vytvořil rozměrné svítidlo, dominující jednomu z historických sálů.

René Roubíček se narodil 23. ledna 1922 v Praze do rodiny profesionálního hudebníka. Jeden strýček působil jako sochař, druhý byl malířem. Ke sklu se dostal náhodou. Od malička maloval, a když na jedné výstavě uviděl jeho velkou malbu proslulý Max Švabinský, nabídl mu studium ve svém ateliéru na pražské Akademii výtvarných umění.

„Nestalo se. Přišel Hitler a zavřel vysoké školy. Kdybych dneska psal knihu, její podtitul by byl: Za to může Hitler. Nebýt něho, zmizel bych v Paříži a všechno by bylo jinak. Miloval jsem impresionisty a už jsem se viděl na pařížské Akademii,“ prohlásil v rozhovoru pro Magazínu deníku Právo.

Vystudoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Vyučoval na odborné škole sklářské v Kamenickém Šenově, po angažmá v několika sklářských podnicích byl od poloviny 60. let na volné noze.

Stal se členem Síně slávy českého designu a nositelem významných ocenění.