Malíř Svatopluk Zapletal: Jsem doma ve dvou zemích

Autor po emigraci v roce 1969 získal v Německu jméno coby uznávaný grafik. Od roku 1976 se věnuje vlastní tvorbě ve vydavatelství Svato Verlag, které založil. Kromě knih a bibliofilií německých autorů uvedl na trh našich západních sousedů i díla básníka Jana Skácela, či spisovatelů Bohumila Hrabala a Václava Havla.

Po Sametové revoluci se Svatopluk Zapletal vrátil roku 1994 do Čech. Jeden ateliér má v Hamburku a druhý si postavil ve vesnici Ostrov blízko hory Blaník. A tak vlastně žije na cestách mezi dvěma zeměmi, mezi dvěma národy a mezi dvěma duchovními světy.

Sice jsem si od mládí kreslil, ale to bylo všechno. K některým věcem musíte zkrátka dospět časem a já to tehdy tak necítil. Maminka mě nejprve přihlásila na báňskou průmyslovku. Z finančních důvodů, protože tam se platilo žákovi stipendium. Studium se mi však nelíbilo a přestoupil jsem na strojní průmyslovku. A dokonce mě potom tahle profese živila celý rok v Německu.

Český cirkus Praha mi dal angažmá jako stavěči šapitó. Přišlo mi to dobrodružnější než sedět v kanceláři. Byla to dřina, ale člověk se tam setkal s velice zajímavými lidmi. Většinou to byli jedinci, kteří už neměli moc šancí se jinde prosadit. V první fázi mojí výtvarné tvorby jsem se věnoval tématu cirkusu. Ale brzy jsem toho nechal, připadalo mi to příliš popisné.

V létě 1968 jezdil náš cirkus po tehdejší Německé Demokratické Republice a 21. srpna v sedm hodin ráno začalo hrát naše rádio jenom hymnu. Řidič nákladního auta, na kterém jsme nahoře seděli, zastavil a dal nám ho nahoru. A všichni ti tvrdí kluci, v pozoru, plakali jako malí kluci. Kolem jezdili Němci v trabantech a koukali na nás, co se děje. Protože oni nic nevěděli. Před každým vystoupením jsme společně s kolegou dávali naši vlajku, která vlála před šapitó spolu s německou, na půl žerdi. Ředitel nás varoval, že když to ještě jednou uděláme, vyhodí nás. My to udělali, on dodržel slovo a vrátili jsme se domů.

Naprosto, ale já bych stejně odešel. Ze stejného důvodu jako dnešní mladí. Táhlo mě to do světa na zkušenou, což rozhodně není pro člověka na škodu. Jenže historické události rozhodly, že jsem musel odejít navždy. Aspoň tak to tehdy vypadalo. To bylo v létě 1969 a za tři neděle se hranice na dlouhou dobu zavřely.

Ano, zůstal s naší matkou tady. Měli jsme sice nějaké kontakty, ale bylo to velice obtížné. Číslovali jsme si dopisy, abychom poznali, jestli se některé neztratily. Poprvé se nám podařilo setkat se na konci osmdesátých let v Hannoveru, když tam bratr přijel se skupinou Olympic na nějaké mezinárodní setkání.

Ačkoliv moje matka byla narozená v Německu, uměl jsem tak tři sta slov. Ale dost pomohlo, že na jihozápadě Německa v Landau mi poskytla babiččina sestra byt. Je to krásný vinařský kraj a první práci mi poskytl právě místní vinař.

Víte, když jste v nějaké cizí zemi sám, spousta věcí se ve vás rozhýbe a vy koukáte do vlastního nitra. I když v cizí zemi máte příbuzné či známé, tak jste pořád sám, navíc s nemožností návratu. A vzhledem k tomu, že jsem si od mala kreslil, tak to rozhodování nebylo zas tak složité. Vždycky mě zajímala především grafika, malba ani tak ne, takže za první honorář jsem si pořídil tiskařský lis. Což bylo místním divné, protože všichni kluci si za první výplatu kupovali auto.

Nejprve jsem poslal přihlášku do Mnichova, jenže už bylo pozdě. Přijímací zkoušky bylo možné absolvovat pouze v Hamburku, ty se mi podařilo udělat, takže mě vzali. Profesoři především koukali, co je ve vás a co se s vámi dá udělat. Navíc jsem si mohl vyzkoušet všechny možné výtvarné postupy, nicméně grafika byla pro mě tím, co mě zajímalo nejvíce.

Stále jsem byl připoutaný k českému modernímu klasickému umění. Přitahovalo mě dílo Františka Tichého, Josefa Čapka nebo Emila Filly. A čím dál víc mě začal ovlivňovat německý expresionismus.

Ano, s kamarády jsme založili nakladatelství Svato Verlag, ale je časem začala přitahovat hlavně literatura, já se věnoval bibliofilii a vždycky si práci vybíral jen podle sebe. Začal mě zajímat i německý literární expresionismus. Především tři zásadní básníci, Georg Heym, Ernst Stadler a Georg Trakl, kteří se posunuli z romantismu do syrovosti města. Vždycky jsem se orientoval podle textu, byl výchozím bodem pro následné výtvarné zpracování.

Nejdříve mě zajímalo pracovat s černobílou formou. V prvních publikacích to byly především lepty. Jenže pak přišel skok, kniha básní Jacquese Préverta. Mně to prostě černobíle nešlo, a tak jsem začal dělat barevné linoryty. A najednou se vám otevřel další svět a rozvinul se horizont barev. Vždyť i město je plné barev.

Podle fotky, ale použil jsem ji pouze jako volné východisko. Ale protože jde o jednu z nejznámějších podobenek spisovatele Kafky, tak ji nemůžete udělat stejně. Musíte ji podle sebe pozměnit, najít svůj vlastní výraz.

V osmdesátých letech jsem udělal knihu básníka Jana Skácela, navíc v češtině. V časopise Svědectví se mi totiž dostaly do rukou verše Oříšky pro černého papouška a moc se mi líbily. Dokonce se mi podařilo poslat mu knihu za železnou oponu, on ji dostal a odepsal mi. Pak ještě vznikly dvě malé české knížky, a to bylo všechno. Ty práce jsou totiž dost nákladné a vy musíte knihy i prodat.

Ne zas taková, protože v Německu není moc lidí, kteří pracují v oboru bibliofilií. Tehdy, v osmdesátých letech, jich bylo asi sto, což je na tak velký národ docela málo. Na druhou stranu chvíli trvá, než se vaše knihy dostanou k lidem, které to zajímá. Navíc jsem si vybíral věci, které nebyly tak běžné.

Ze začátku to nebylo tak jednoduché. Ale když jsem si po roce 1994 postavil v Ostrově dům s ateliérem, bylo to snazší. A od té doby, co mám v Hamburku jen malý ateliér, ve kterém dělám pouze přípravné práce, pracuji na většině věcí v Čechách.

Naposled jsem měl velkou výstavu v Praze v roce 2009 v galerii Zlatá husa. Před tím v devadesátých letech už jen v galerii Platýz a také menší výstavy v Aši a Vlašimi. Prokop Havel, syn Ivana Havla, dostal někde do rukou můj katalog a práce se mu líbily. Takže mě oslovil a vznikla tato expozice. Dohodli jsme se, že vystavíme hlavně knižní tvorbu, a to retrospektivní formou, protože nakladatelství slaví čtyřicet let existence. Já jsem měl navíc sedmdesátiny a udělal jsem i sedmdesátou knihu, takže se to všechno takhle sešlo.

Dělám novou knihu. Možná to leckoho překvapí, ale jedná se o básně Karla Marxe. On skončil se psaním básní v devatenácti letech. Většina z nich jsou romantické verše, ale jsou tam i takové, které předznamenávají toho neklidného myslitele, který už zápasí s pánembohem. Vyjde to samozřejmě jen v německém jazyce a výhradně pro německý trh. V Čechách nemám tak rozšířenou čtenářskou obec, abych mohl takovou knihu prodat.

Kdysi jsem si stěžoval jednomu svému známému, že nejsem doma ani tady ani tam. A on mi na to řekl, ty jsi doma ve dvou zemích, ve dvou městech, kdo už tohle má!?