Článek
Výlety páně Broučkovy se z Janáčkových oper hrají nejméně. Logicky, neboť o Janáčka je dnes větší zájem v zahraničí, kde české broučkovské téma moc nerezonuje, navíc je opera po pěvecké stránce velmi náročná.
Když už se Výlety na scéně objeví, bývá problém s jejich scénickým uchopením, a to zejména v případě Výletu do Měsíce, v němž Svatopluk Čech i Janáček parodují sebezahleděnost uměleckých elit, jež konfrontují s bodrou přízemností pana Broučka. A je jen na tvůrcích, jakou analogii pro Měsíčňany naleznou.
Operu provází Janáček, Mucha a Svatopluk Čech
Režisérka a performerka Sláva Daubnerová ponechala operu v reáliích začátku 20. století, takže mezi intelektuálními Měsíčňany najdeme i Janáčkova zavilého kritika Zdeňka Nejedlého, oběma operami pak prochází trojice Mucha – Janáček – Čech, z níž oporu v díle má jen třetí se samostatným pěveckým vstupem, Janáček je rozpoznatelný podobou, Muchu diváci nejspíš rozklíčují až v programu. Nápad vtipný, ale žádný zvláštní efekt nepřinášející.
Oba Výlety se odehrají ve strohém sále připomínajícím mauzoleum na Vítkově s maketami pražských staveb sjíždějících z provaziště v čele s Národním divadlem, jež samozřejmě v závěru vzplane. A měsíčního Pegase nahradily Schnirchovy trigy. Pro druhou, husitskou epizodu proměnila režie postavy přímo v bronzové sochy s citací Kafkova jezdeckého Žižky.
Pět nahých tanečnic na jevišti ND
Do obrazu Měsíčňanů vložila Daubnerová pět nahých tanečnic, jež na sebe strhávají pozornost, ale působí jen jako estetický ornament, pro samotného Broučka jsou zřejmě neviditelné, jinak by je ve své živočišnosti musel vzít do hry. Podobně v husitském díle exponuje revoluční výjev se srpy a šátky jak vystřižený ze socrealistického plakátu. Daubnerová vytváří výtvarně působivé, ale dramaticky inertní obrazy. Dramatičnost scénického jednání se v její inscenaci pak omezuje na mechanické hemžení sboristů zprava doleva a zpět a statické pózy sólistů. S Janáčkovou hudbou plnou konkrétních dramatických nabídek tato koncepce koresponduje jen pramálo.
Inscenace má naštěstí oporu v kvalitním hudebním nastudování a pěveckých výkonech. Orchestr pod vedením Jaroslava Kyzlinka zahrál Janáčka spolehlivě, i když bez větších výrazových kontrastů lyrických a dramatických míst.
Březina je dokonalý Matěj Brouček
Jaroslav Březina je dokonalým ztělesněním Matěje Broučka. Postavu má pěvecky zažitou z několika nastudování a zvládá ji s naprostou suverenitou. I přes ohlášenou indispozici byl jeho, snad jen s větší opatrností zazpívaný, Brouček velkým premiérovým zážitkem. A Broučkovu měšťanskou důstojnost i směšnost modeluje Březina s jemnou, až laskavě něžnou nadsázkou. Trojici dívčích postav Málinku, Ethereu a Kunku ztvárnila pěvecky suverénně s citlivým pochopením pro každou z nich Alžběta Poláčková. Uznání za zvládnutí nelehkých partů zaslouží i František Zahradníček (Domšík od Zvonu), Jiří Sulženko (Würfl, Čaroskvoucí a Konšel), Roman Janál, Petr Levíček a Josef Moravec v trojici průvodcovských bardů. Dobrý výkon podal i sbor. Zvláštní ocenění patří obsáhlé, informačně bohaté a o dokonalé znalosti opery svědčící stati dramaturga Ondřeje Hučína v programovém bulletinu.
Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy
Dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Sláva Daubnerová, scéna Pavel Borák, kostýmy Simona Vachálková, sbormistr Martin Buchta. Premiéra 22. března v Národním divadle, Praha.