Černá, Jiří Lederer, Karel Trinkewitz, Václav Černý mnohé naznačuje.
S výjimkou Jany Krejcarové-Černé, žijící nejen v literární historii pod jménem Honza, kdy autorka vypráví příběh z konce druhé světové války, se věnuje přátelům, s nimiž se navěky sblížila hned v počátku normalizace.

Přesto zážitky z krytu na Národní třídě v Praze působivě vystihují nejen osobitost Honzy, jen o dva roky starší, což v určitém věku jsou dva světelné roky, ale i různorodost dobové české společnosti. I na tomto malém prostoru dokáže Kantůrková, hledící svýma patnáctiletýma očima, vystihnout jedinečnost člověka z hlediska sociálního i morálního.

Další tři portréty by měly sloužit jako učebnice o některých rysech let 1968–1989, byť v nich není ani stín didaktičnosti. Portrét statečného novináře Jiřího Lederera, jemuž bylo dáno prožít jen jedenašedesát let, vypovídá nejen o jeho práci, ale vůbec o atmosféře společnosti, v níž bylo statisícům lidí znemožněno veřejně vystupovat.

Lederer se přesto nedal a podobně jako Kantůrková oslovoval lidi vězněné nebo odsouzené k působení především mezi přáteli.

Portrét básníka, výtvarníka, fejetonisty Karla Trinkewicze, řečeného Trinki, vykresluje citlivého, obětavého, invenčního tvůrce, vyhnaného v rámci akce Asanace v roce 1979 do Spolkové republiky Německo. Autorka ho doprovází až do posledních dnů dávno po roce 2000, kdy mu nemoc zkrátila život.

Největším literárním drahokamem jsou dialogy Václava Černého, Jiřího Gruši, Ludvíka Vaculíka a dalších, k nimž se u jejich dnes už legendárního stolu v pražské kavárně Slavia mohla po čase připojit i Eva Kantůrková. Vystihují všestrannost profesora srovnávacích literárních dějin, znalce zvláště francouzské literatury, ale i všechny hrany, jimiž se jeho osobnost bránila před světem.

Ve svém žánru je to nejlepší vzpomínková kniha Evy Kantůrkové.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: