Devatenáct písní bylo objeveno v archivech zvukaře a sběratele Petra Benesche a Jana Vodňanského. U většiny nahrávek sice po letech nelze přesně určit místo realizace ani dataci, to však nic nemění na tom, že skladby, na nichž se kromě dua podíleli i Lída Molínová, Přemysl Rut, klarinetista František Sojka, kytarista Jiří Šrajer a bubeník Vladimír Belatka, jsou příkladem smyslu pro vtip, ironii a nonsens, které Skoumal a Vodňanský měli.

„Od samého počátku v Činoherním klubu bylo koncertování dvojice Skoumal a Vodňanský jízdou na neosedlaném a navíc nenažraném tygrovi. Šířící se fámy předcházely zákazy, které přiváděly na každou reprízu do divadla i ty diváky, kteří se už nevešli, a tak se tísnili na balkóně vestoje. Pokaždé se hrálo, jako by to bylo naposled. Po letech se mi přiznali moji blízcí přátelé, proč chodili až notoricky na každou reprízu S úsměvem idiota. Prý chtěli být u toho, až nás budou zatýkat přímo na scéně,“ vzpomíná v bookletu alba Jan Vodňanský na dobu, kdy dvojice čelila dozoru cenzury.

Petr Skoumal a Jan Vodňanský při vystoupení na začátku 80. let.

Petr Skoumal a Jan Vodňanský při vystoupení na začátku 80. let.

FOTO: ČTK

Ta ji nakonec vykázala z pražských scén a ona kočovala po mimopražských štacích, hlavně na vysokoškolských kolejích a studentských klubech. Tam totiž ještě provozovatelé o zákazu společného vystupování dvojice nevěděli. Tento stav trval až do roku 1981, kdy přišel definitivní zákaz vystupování.

„Po vystoupení v Olomouci nás přepadli dva tamní funkcionáři. Sotva skončil poslední přídavek, vtrhli do šatny jako tajfun a chovali se jako estébáci v akci. S neurvalým řevem vyhnali mladé diváky, kteří si přišli pro autogram. S Petrem jsme na sebe jen mrkli s nevysloveným poznáním, že už jsou tady,“ vzpomíná Vodňanský.

Manažer nepřišel

O setkání s Petrem Skoumalem vyprávěl Jan Vodňanský velmi podrobně.

„Začalo to tím, že můj o rok starší přítel, básník Pavel Šrut, byl po vydání své první sbírky básní požádán, aby napsal pro tehdejší Československý rozhlas pohádky. Řekl, že je napíše, ale veršované texty k písničkám, které je doprovodí, napíše jeden strojař. Tím myslel mě. Vystudoval jsem totiž Fakultu strojní ČVUT. Cosi ho na mé rané tvorbě fascinovalo a svůj nápad v rozhlase prosadil. Já tedy texty napsal, ale neměl jsem čas shánět skladatele, který je zhudební. Šrut pak zjistil, že existuje zajímavý mladý skladatel, který se jmenuje Petr Skoumal. Poslal mu texty a on mi kvůli nim občas volal a diskutovali jsme o nich,“ řekl Vodňanský Právu.

„Asi rok jsem ho ale neviděl, pouze jsme si telefonovali. Při hovorech působil suverénním a věcným dojmem, navíc mi řekl, že jeden můj další text, který dostal od Šruta, zhudební a prodá. Měl jsem představu, že je to nějaký dvoumetrový manažer, který má býčí šíji a ostré lokty. Po roce telefonování jsme si dali schůzku před Klášterní vinárnou na Národní třídě v Praze. Vyhlížel jsem toho dvoumetrového manažera, ale nikdo takový nepřicházel. Teprve později jsem si všiml, že opodál stojí malý vojáček a zjevně na někoho čeká. Nemyslel jsem si, že to je Skoumal, ale oslovil jsem ho. Byl to on. V té době byl na vojně. Setkání to ale bylo zásadní a my se pak začali dál scházet a spolupracovali jsme spolu,“ dodal.

Potom Skoumal nastoupil jako hudební režisér do pražského Činoherního klubu. Začali vytvářet scénické koláže a prózy, přičemž první, nazvaná S úsměvem idiota, vznikla roku 1969. Začátkem sedmdesátých let na ně navázaly pořady Hurá na Bastilu a S úsměvem Donkichota, přičemž vystupovali také na dalších pražských scénách, v Ateliéru nebo v Divadle hudby.

Jan Vodňanský má ještě několik nevydaných nahrávek, které chce zveřejnit za pět let.

Jan Vodňanský.

FOTO: Petr Horník, Právo

Jelikož ale jejich texty často glosovaly politickou situaci v zemi, přišel zákaz vystupování a z Činoherního klubu museli kvůli „protisocialistické činnosti“ v rámci čistek, které v divadle proběhly roku 1974, odejít.

Poté se věnovali tvorbě pro děti, což pro ně v roce 1976 byla jediná možnost publikovat. Když jim záštitu na čas poskytla Sekce mladé hudby Svazu hudebníků, mohli opět krátce vystupovat. Definitivně to ale skončilo roku 1981. Tehdy přišlo krátce před sjezdem KSČ další udání a dvojice se dobrovolně rozhodla skončit.

Na pódiu se znovu setkala až koncem osmdesátých let v pražském klubu Na Chmelnici a v dalších letech se příležitostně vraceli.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: