Již 24. února vystoupí v Sono Centru v Brně skupina The Animals and Friends. Ze zakládajících členů původní skupiny v ní vystupuje bubeník John Steel, jenž se obklopil muzikanty, kteří dokážou fanouškům zprostředkovat hudbu The Animals přesně tak, jak ji mají rádi.

Jste jedním ze zakládajících členů The Animals. Jaká byla v první sestavě s Erikem Burdonem, Alanem Pricem, Chasem Chandlerem a Hiltonem Valentinem na začátku šedesátých let atmosféra ještě před vydáním debutového alba?

Byla to ohromná doba. V Newcastlu jsme byli žádaní. Jakmile se podařilo prorazit Beatles, všichni jsme si uvědomili, že děláme v podstatě to samé. Jen je každá kapela v jiné části země – The Animals v Newcastlu, Rolling Stones v Londýně, Beatles v Liverpoolu a další kapely byly třeba v Birminghamu. Fenomenální úspěch Beatles všechno odstartoval.

Bylo to výjimečné období, protože jsme se cítili jako alternativa k hlavnímu proudu a najednou to mělo ohromný úspěch. Bylo to bláznivé. V jednu chvíli jsme byli kapelou z provinčního města a najednou jsme prodávali mnoho desek a létali do Ameriky.

Byla za vaším úspěchem dřina, štěstí, anebo obojí?

Pracovali jsme tvrdě. Protože jsme nehráli mainstream, trvalo, než jsme se vypracovali z nuly. Hráli jsme v levných barech a věřili v to, co děláme. Museli jsme makat, abychom prorazili. Ale jakmile se nám to podařilo, dělo se všechno neuvěřitelně rychle. Jeden den nás mimo Newcastle nikdo neznal a druhý den jsme byli první v americké hitparádě. Byla to otázka několika měsíců.

Musela to být nádherná, ale i náročná doba.

Chvíli nám trvalo, než jsme si uvědomili, co se děje. V prosinci 1963 jsme jeli do Londýna, vyměnili jsme si tehdy štace se skupinou The Yardbirds, která jela hrát místo nás do Newcastlu. Ani jsme se nerozkoukali a měli jsme producenta a vlastního agenta. A hlavně bylo domluvené velké turné jako předkapela Chucka Berryho. Bylo to jeho první turné v Británii. Během tří měsíců jsme vydali singl a jeli na to turné.

Chuck Berry byl náš hrdina, jeden z lidí, kteří nás ovlivnili. Bylo úžasné s ním sdílet pódium. Turné trvalo tři týdny a většinou jsme v jeden večer hráli dva koncerty. Místo několika málo stovek lidí jich byly v publiku tisíce. Byl to ostrý výcvik.

Vaší domovskou scénou v Newcastlu byl klub Downbeat. Kdy jste ho naposledy navštívil?

Mohlo to být tak v šedesátém čtvrtém. Byl to starý sklad, který byl brzy zdemolován. Dnes těmi prostory vede silnice. Vlastně ho zavřeli brzy poté, co jsme opustili Newcastle.

Vyvíjely v šedesátých letech nahrávací společnosti na své nadějné kapely velký tlak?

My jsme měli smlouvu s člověkem jménem Mickie Most. Byl nezávislý na velkých společnostech. Nahrával s námi a pak šel za lidmi z vydavatelství a domlouval, kdo to vydá. Díky tomu jsme se cítili svobodní a mohli jsme dělat, co jsme chtěli.

Ale i u velké nahrávací společnosti mohl mít člověk štěstí. Vezměte si opět příklad Beatles, kteří měli to štěstí, že producentem jejich vydavatelství byl George Martin, se kterým si ihned porozuměli. Ovšem je pravda, že některé kapely měly tu smůlu, že podepsaly smlouvu s někým, kdo se jim snažil diktovat, co mají dělat. Nám Most navrhl některé skvělé písničky, které jsme s radostí nahráli. Třeba We Gotta Get Out Of This Place.

Potkávali jste se v šedesátých letech s Beatles či Rolling Stones?

Sledovali jsme se, poslouchali jsme, kdo vydal jaký singl. A ať byla kapela odkudkoli, přitáhlo ji to do Londýna, kde jsme se setkávali v klubech. Když jsme zrovna nehráli, všichni jsme chodili ven. A ano, potkávali jsme se i s těmito kapelami. Dneska to zní neuvěřitelně. Místa, kam se tehdy chodilo, třeba klub The Scotch of St. James, se proslavila.

Nepronásledovaly vás davy fanoušků?

V Londýně to bylo dlouho až neuvěřitelně uvolněné. V době, kdy už jsme měli několik hitů a kapele se dařilo, tam za námi přiletěl náš americký PR manažer. Vzali jsme ho do města, a když jsme přišli do baru a on se rozhlédl kolem sebe a viděl, kdo všechno tam je, nevěřil svým očím. Říkal, že v New Yorku by fanoušci oblehli celou ulici. V Londýně jsme ale bodyguardy nepotřebovali, prostě jsme si užívali.

Jak vzpomínáte na první cesty do Ameriky?

Jako na něco neuvěřitelného. Když v padesátých letech vznikal rock’n’roll, byli jsme teenageři. Všechny naše vzory pocházely z Ameriky. Ať už šlo o rock’n’roll, jazz, blues, knihy, nebo filmy. Pocházelo odtamtud všechno, co nás inspirovalo.

Byli jsme z malého města, jenom myšlenka na to, že poletíme za oceán, byla čistá fantazie. Přes Atlantik lítali jen opravdu bohatí lidé, ne jako dnes.

Krásné na tom bylo také to, že píseň The House Of The Rising Sun se dostala na první příčku americké hitparády ještě předtím, než jsme vstoupili na tamní půdu. Na letišti J. F. Kennedyho v New Yorku na nás hned napoprvé čekaly mraky fanoušků, takže tam jsme těžkou práci neměli. V Americe byl náš úspěch otázkou neuvěřitelného štěstí s fenomenálním singlem. Že ta píseň uspěla v zemi, která nás tolik ovlivnila, pro nás bylo něco výjimečného.

Je vám některá z vašich písní ještě milejší než právě The House Of The Rising Sun, tradicionál, který jste, stejně jako třeba Bob Dylan, přijali do svého repertoáru?

Tahle píseň za nás udělala většinu práce. Měla a stále má obrovský úspěch u velké části světa. Druhá velmi důležitá skladba pro nás byla We Gotta Get Out Of This Place. Z ní se stala tak trochu hymna.

Byla důležitá v době, kdy probíhala válka ve Vietnamu. Její název (musíme se dostat z tohoto místa – pozn. aut.) v podstatě zlidověl a lidé ho používají dodnes v různých situacích, třeba když končí školu nebo mění práci.

Sestava The Animals se během let měnila. Dnes hrajete jako The Animals and Friends. Co mohou fanoušci od koncertu očekávat?

Říkáme si takto, abychom nikoho neuváděli v omyl. Aby lidé nečekali, že uvidí kompletní The Animals, to už totiž ani není možné. Dva původní členové zemřeli. Já jsem jediný zakládající člen. Klávesista Mick Gallagher s námi hrál v roce 1965. Zbytek kapely je výrazně mladší než my dva.

Když ale lidé přijmou, že hrajeme v jiné sestavě, mohou se těšit na hudbu kapely The Animals, a věřím, že budou velmi příjemně překvapení tím, co uslyší.

Hrajeme ty písně tak, jak původně zněly. Vždycky se dočkáme velkých ovací, takže to asi musíme dělat správně. Mě koncertování baví stejně jako na začátku, protože hudbu miluju.