Článek
V Praze turné odstartujete. Jak se na ně těšíte?
Turné miluji, takže jsem nadšená, že už se blíží. Baví mě, že jsme každý večer v jiné zemi a pokaždé nás čeká úžasné publikum. Život na cestách mě baví, miluji svou kapelu a tým. Vždy je to jako na školním výletě.
Máte dvě malé dcery, z nichž jedna se narodila loni. Předpokládám, že pokud je berete s sebou, trochu to atmosféru školního výletu naruší.
Pojede se mnou jenom ta mladší. Máte pravdu, mění to situaci. Vidím to tak, že v jednom autobuse bude tichá zóna a v tom druhém pojede hlasitá zábava.
Uplynulé dva měsíce jste nekoncertovala. Nabírala jste síly?
Moc ne, měla jsem spoustu práce. Má malá holčička se narodila v srpnu a poté jsem měla nějakou dobu volno. V prosinci jsem se vrhla do práce, měla jsem několik koncertů s nizozemským orchestrem Metropole Orkest. Také jsme nahráli EP a vánoční píseň.
Byl to spontánní nápad, který jsme realizovali na poslední chvíli. Zničehonic jsem pak měla hodně práce s jeho propagací. Leden byl klidnější, ale i po Vánocích jsem pracovala.
Nynější turné se váže k loňskému EP Emerald Island, což v překladu znamená Smaragdový ostrov. Jak by takové místo podle vás mělo vypadat?
Představuji si, že vznikne ve snech a v představách lidí, kteří přijdou na koncert. Je to velmi tajemné místo, mohou se tam dít podivné věci. Nicméně hlavně se tam lidé scházejí, aby se měli krásně. Samozřejmě je to především místo plné hudby. V reálném světě bych si ho představovala nejspíš někde daleko, třeba ve Francouzské Polynésii.
Jaké nejpodivnější a nejkrásnější věci se vám kdy přihodily na ostrově, kterým je pro vás pódium?
To nejkrásnější je už samotná možnost zpívat. Vždy jsem naprosto unešená, když třeba vidím v publiku někoho, kdo zná každou píseň zpaměti. Když vidím, že je přítomný někdo, pro koho je má hudba opravdu důležitá, cítím se šťastná.
Nezapomenutelný je pro mě můj první koncert v londýnské Royal Albert Hall. Sám o sobě to byl velký milník, pro mě ale bylo důležité, že tam tehdy se mnou byla velká část mé rodiny a mnoho mých přátel. Prožít to společně s nimi bylo neuvěřitelné. Přijelo i hodně nizozemských fanoušků. Když jsem po první písničce přivítala publikum, rozplakala jsem se.
V České republice jste vystupovala předloni na festivalu Colours of Ostrava. Jaké na něj máte vzpomínky?
To je ten v nádherném industriálním areálu, že? Pamatuji si, že nebylo zrovna hezké počasí, ale nikomu to nevadilo. Ostrava byla úžasná.
V roce 2005 jste ukončila studium jazzového zpěvu na konzervatoři v Amsterdamu. Svůj první singl Back It Up jste vydala v roce 2009. Co se dělo mezi tím?
Už při škole jsem začala vystupovat s různými tělesy, abych se uživila. Zpívala jsem s a capella skupinou i s orchestrem. Vystupovala jsem třeba na svatbách. Také jsem učila zpěv, to mi docela chybí, bavilo mě to. A byla jsem studiová zpěvačka, nahrávala jsem všechno možné. Zkoušela jsem leccos, stejně jako mnoho jiných muzikantů po škole. Dost jsem si to užívala.
Jak jste se v roce 2007 dala dohromady s producenty Janem van Wieringenem, Davidem Schreursem a kanadským skladatelem Vincem Degiorgiem, kteří vás nechali nazpívat onen první singl a kteří stojí i za vaší další tvorbou?
Znala jsem se s Janem. Původně mě oslovili jen proto, abych jim tu písničku nahrála jako demo. Podobnou práci už jsem pro Jana dříve dělala. Chtěli skladbu prodat nějaké japonské skupině, která ji ale nechtěla. Snažili se ji prodat i dalším umělcům, ale neuspěli. Už při nahrávání se jim líbilo, jak ji zpívám já. Zmínili se, že by se možná mohla vydat s mými vokály. A o pár měsíců později na to opravdu došlo. Tehdy se všechno dalo do pohybu. Ten singl měl úspěch a brzy jsme se dohodli, že nahrajeme celé album.
Když jste album Deleted Scenes from the Cutting Room Floor v roce 2009 nahrávali, tušila jste, jak ohromný úspěch ho čeká?
Ano, rozhodně jsem cítila, že jsem na počátku něčeho velkého. Nicméně tu velkou věc jsem si představovala daleko menší. Byla jsem tehdy velmi netrpělivá. Chtěla jsem desku vydat hned a měla jsem pocit, že to trvá nekonečně dlouho.
Se svým prvním albem jste v roce 2010 měla obrovský úspěch. Na vrcholu nizozemské hitparády se drželo třicet týdnů, úspěch mělo i v zahraničí. Jak na rok, kdy vyšlo, vzpomínáte?
Bylo to jako na horské dráze. Pamatuji si, že jsem měla pocit, že nemám nic pod kontrolou. Dělo se toho tolik, že mě to zahltilo. Nemyslela jsem na to, že se mi daří, ale jenom na věci, které musím udělat, dnes, zítra a po zbytek týdne. Přemýšlela jsem o tom, co si obléci a co mám zařídit a říkat. Bylo to bláznivé. Až později jsem si uvědomila, jak skvělá ta doba byla a co se všechno stalo.
Kdy později?
Paradoxně až když se mi v roce 2011 udělal na hlasivkách polyp. Nemohla jsem zpívat a musela jsem jít na operaci. To byla samozřejmě hrozná zpráva, ale zároveň jsem byla nucená na nějaký čas zrušit veškerý program a to mě donutilo zastavit se. Mám pocit, že mě to zachránilo. Najednou jsem seděla doma a měla čas o všem přemýšlet. Bylo to poprvé, co jsem měla čas si uvědomit, jak se můj život změnil.
Vaše písně použili tvůrci řady filmů, seriálů či reklam. Zněly například v seriálu Upíří deníky či v dokumentárním filmu Šimpanzi z produkce Walta Disneyho. Jaké využití vaší hudby vás nejvíce potěšilo?
Největší radost mi asi udělalo, když jsem slyšela písničku A Night Like This v reklamě na Martini. Bylo to už na konci roku 2009 a myslím, že to velmi pomohlo k tomu, že se stala hitem. Bylo to velmi šťastné nakopnutí do začátku. Brzy nato vyšlo mé album a hned se dostalo na první místo hitparády. Navíc mě to těšilo i proto, že to je značka, která se hodí k mému stylu.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: