Článek
Kdy jste si uvědomila, že hudba je to, co vás bude provázet životem?
Můj tatínek učí na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka symfonickou skladbu a přivedl mě k hudebním základům. Oba rodiče mě pak vedli ke hře na piano a k muzice vůbec. Zcela jsem se jí ale oddala někdy v šestnácti, sedmnácti letech.
Vzpomenete si na první písničku, kterou jste napsala?
Složila jsem ji pro jeden dobročinný projekt. Tematicky byla o tom, že jako žena miluju ženský svět. Byla v angličtině. V té době jsem poslouchala skupiny Coldplay nebo Evanescence, takže mi angličtina byla blízká a několik let jsem v ní psala texty. Vzpomínám si, že jsem si myslela, že ta má první písnička je nejlepší na světě. Teprve později jsem odložila naivitu a uvědomila jsem si, že není a že na těch dalších je třeba víc zapracovat.
Kdy jste začala své písně opatřovat českými texty, jak to děláte dosud?
Vlastně až poté, co jsem se vrátila z pobytu v Americe, tedy před rokem. Do té doby jsem psala v angličtině a měla jsem představu, že se mi tak lépe podaří dostat do světa. V minulosti jsem přitom pár písniček v češtině napsala a mnoho lidí mi říkalo, že to tak je mnohem lepší. Bylo to vidět i na koncertech. Zatímco ty s anglickými texty diváci jen poslouchali, na ty s českými se chytili a třeba se ke mně přidali se zpěvem. No a v Americe jsem si navíc uvědomila, že mi angličtina zase tak dobře nejde.
Změnil se s příchodem češtiny obsah vašich textů?
Změnil. Když jsem se rozhodla, že je potřeba začít psát česky, měla jsem pocit, že mi to vůbec nejde. Při poslechu textů Michala Horáčka, Davida Kollera a podobných mistrů slova jsem se na ty básnické vůbec necítila. A tak jsem se rozhodla psát o běžných problémech, kterých si v životě všímám.
Kdybych to měla nějak shrnout, je v nich běžné ženské trápení. A dělá mi radost, že se v nich řada lidí najde. Když je někde zpívám, vědí, o čem je řeč, a vytvoří si k nim vztah.
Lze tedy říct, že vaše písničky jsou programově ženské?
Převážně ano, protože jsou v nich mé pocity. Někdy se je ale snažím zobecnit. Navíc je hudební svět převážně mužský, a protože hraju s kapelou, ve které jsou samí chlapi, mnoho hlášek a postřehů přebírám od nich.
Vnímáte sama sebe jako písničkářku?
Ano, cítím se tak. Abych se mohla hlásit ke střednímu proudu, musela bych texty mnohem víc zobecnit a osekat, možná polovinu z nich vyhodit. V tomhle obdivuju americkou zpěvačku Meghan Trainorovou, která dokáže napsat texty, jež se úzce vztahují k jejímu životu, přitom jsou její písně popově zaranžované. Tímhle směrem ale jít nechci. Ve svých skladbách chci dát důraz víc na text než na hudbu, což se spíše uplatní na folkových festivalech.
Řekla jste, že jste pobývala v Americe. Proč jste se tam vypravila?
Byl to můj sen. Po dlouhých úvahách o tom, jak to uchopit, jsem se v roce 2016 rozhodla odletět tam jako dobrovolnice. Dostala jsem se do nahrávacího studia v městě Providence. Pracovala jsem pět hodin denně a večer jsem si mohla dělat, co jsem chtěla. To všechno za byt a stravu. Ve volném čase jsem mimo jiné cestovala do New Yorku nebo Bostonu a hlásila jsem se do takzvaných open miců, což jsou akce, na které přijdete a zahrajete před ostatními muzikanty a diváky své písničky. Byla tam velká konkurence, to pro mě byla dobrá zkušenost. Ne všechny zážitky během mého ročního pobytu v Americe byly dobré, ale ty spojené s hudební scénou ano.
Nelákalo vás zůstat déle?
Vrátila jsem se proto, že jsem nevěděla, kam bych se tam mohla v hudbě dostat dál. Uvědomila jsem si, že bych se měla snažit zejména na domácí scéně, protože na ni patřím. Navíc se mi velmi zastesklo po rodině, Praze i po tom, co v Americe chybí, což je obecná soudržnost. Na jedné straně vás vřele přivítají, ale postupně se ukáže, že se každý stará především sám o sebe. Vracela jsem se však i kvůli tomu, že v Providence je mnohem vyšší kriminalita než u nás. Občas jsem se tam necítila moc bezpečně.
Co jste dělala po návratu?
Pokud jde o hudbu, nevěděla jsem hned, kudy dál. Začala jsem hrát ve třech kapelách najednou a hledala jsem se. Potom jsem ale poslouchala cédéčko Davida Stypky, šla jsem na jeho koncert, a to mi dalo impulz k tomu, abych se do hudby pořádně obula a uvěřila, že se mohu prosadit i v sedmadvaceti letech s hudbou, která je mi blízká.
V čem je podle vás vaše hudební originalita?
V muzice mám dvě roviny. Jednu tvoří tragické písničky o špatných věcech a druhou písně, které se na to špatné dívají s nadhledem. Jak jde čas, přestávám se bát dělat si z těch vážných věcí legraci. Brávala jsem všechno velmi vážně, ale teď se to změnilo. V tom je asi má síla.
Dala jsem dohromady novou kapelu a s ní začínám vystupovat. Jsou v ní příjemní lidé, které baví volnější písničkářský styl s důrazem na text. Za pár dnů zveřejním videoklip k písničce Krásnější ženy. Je o holkách, jež mají pocit, že jsou kolem nich mnohem krásnější ženy. Takže zase ženské téma.