Liška lstivá, nebo velká osobnost? Skandály v umění

Víme o existenci dvou dalších obrazů, na kterých Jan van Eyck Zikmunda namaloval. Nedochovaly se však v originále a známe je jen z kopií. Prvním je Studna života v madridském Pradu, kde Zikmund klečí v čele významných světských a duchovních hodnostářů. Druhým je Nesení kříže v muzeu umění v Budapešti, kde v čele rytířů jede na bílém císařském koni právě Zikmund. Není vyloučeno, že malíř císaře osobně znal. Možná se s ním setkal i při některé z diplomatických cest pro burgundského vévodu.

Se stejným zájmem jako Jan van Eyck maloval Zikmunda Lucemburského i malíř Masolino da Panicale, který společně s Masacciem patří k zakladatelům italské renesance 15. století. Umělec v září 1425 odjel z Florencie do Uher, dnešního Maďarska, kde maloval fresky na zakázku Pippa Spana, Zikmundova hlavního vojevůdce. Zikmund byl od jara 1387 uherským králem a Uherské království patřilo trvale k oporám jeho moci, zejména když v Čechách zuřila občanská náboženská válka. Jedinečná Masolinova díla byla zničena Turky, kteří od 16. století okupovali celé dnešní Maďarsko.

Italský malíř se v Uhrách dostal až přímo k Zikmundovi.

Mezi královy dvořany patřil tehdy kardinál Branda, jenž si ve svém rodišti Castiglione Olona nechal právě Masolinem vymalovat fresky, které tam jsou dodnes turistickou atrakcí.

Masolino se vrátil v roce 1427 do Itálie a maloval také v Římě, kde v kostele sv. Klimenta zobrazil na freskách císaře Zikmunda. A nejen to, se svým společníkem Masacciem vytvořil triptych představující založení kostela Santa Maria Maggiore a na něm zobrazil Zikmunda Lucemburského, což si ještě v 16. století pamatoval Giorgio Vasari, který se o díle bavil s Michelangelem. Masolino nebyl z Italů jediný, koho Lucemburk zaujal. Během Zikmundovy cesty do Říma, kde ho papež korunoval v roce 1433 na císaře, vytvořil jeho portrét další významný malíř Pisanello. Zřejmě to byla skica k portrétu, který se buď nezachoval, nebo vůbec nevznikl – kvůli císařově úmrtí ve Znojmě na podzim 1437. Skica je dnes v pařížském Louvru a Zikmund na ní vypadá jako stařec, tak trochu podobný moudrému Leonardovi da Vinci.

Podle tvrzení současníků byl Zikmund pohledný muž, který si liboval v žertech, rád pil dobré víno a dychtil po ženách. Ovládal nejméně šest jazyků, plynně mluvil také česky. Na rozdíl od zažitých představ byl prý tolerantní. V českém historickém povědomí však dlouho převažovalo Zikmundovo záporné hodnocení. Byl šelmou ryšavou, liškou lstivou, Husovým katem, krvelačným válečníkem – proradný a krutý, pravý opak Karla IV. Úplně jinak se na něj dívali třeba Maďaři, kteří v něm spatřovali velkého politika a uměleckého mecenáše.

V roce 1974 se maďarským archeologům podařil v Budapešti unikátní objev. Na hradním navrší nad Dunajem objevili sochy králů, dvořanů a pážat zdobící kdysi Zikmundův palác, považovaný za jednu z nejkrásnějších rezidencí v Evropě. Sochy byly poničené Turky, ale i jejich torza dodnes působí impozantně. Historické hradní muzeum v Budapešti jim věnovalo rozsáhlou samostatnou expozici, a zcela právem.

V Evropě tehdy patřili mezi nejvýznamnější sochaře Claus de Werve v Burgundsku, Lorenzo Ghiberti ve Florencii a Týnský mistr v Praze. A k nim na roveň patří sochaři, kteří v Uhrách pracovali pro Zikmunda. Obdivovali český krásný styl a současně dobře znali nové burgundské umění, které by se dalo charakterizovat jako mystický realismus.

Ze zpráv víme, že Zikmund měl vybraný vkus a o umění a architekturu se zajímal s ještě větší vášní než jeho otec Karel IV. Když byl v roce 1414 v italské Sieně, požádal zdejší radní o kresby nemocnice Santa Maria della Scala, která ho zaujala. V roce 1416 sochař Jean Laurent a malíř Bertrand de la Bare vytvořili pro Zikmundovu potřebu model Papežského paláce v Avignonu, který římskému a uherskému králi sloužil jako vzor a inspirace.

Ve střední Evropě Zikmund budoval nové hrady v podobě italského kastelu s pravidelným půdorysem a se čtyřmi věžemi v rozích. Jeden z nich se stal symbolem Slovenska – Bratislavský hrad, kde syn Karla IV. rád pobýval. Trvalou stopu zanechal Zikmund také v Sedmihradsku, severní části Rumunska, a na mnoha dalších místech.

Během cest po Evropě Zikmund zaměstnával četné umělce navzdory tomu, že ho finančně vysávaly husitské války i boje s Turky. V Paříži v roce 1416 přijal do svých služeb skupinu sochařů a zlatníků. Nedochovalo se však jediné dílo, které vytvořili. A práci u císaře získali i ti, kteří neopustili jeho rodnou Prahu. Patřil mezi ně malíř, kterého historik umění Jiří Fajt identifikoval jako mistra Václava, majitele domu v Jilské ulici, jenž v letech 1436 až 1437 vytvořil nejslavnější portrét Zikmunda Lucemburského.

Zikmund ještě dlouho po smrti zůstal v paměti umělců nejvýznamnějším vládcem pozdního středověku. Předčil tím i svého otce Karla IV. Hlavní dveře chrámu sv. Petra ve Vatikánu vyzdobil v letech 1433–1445 florentský sochař Antonio Filarete výjevy, které mj. připomínají Zikmundovu korunovaci v Římě. V Rimini je v chrámu Tempio Malatestiano freska Piera della Francesca, která zobrazuje, jak se válečník Sigismondo Pandolfo Malatesta modlí ke svému patronovi sv. Zikmundovi, jenž má podobu Zikmunda Lucemburského.

A nakonec Albrecht Dürer. Tři čtvrtě století po císařově smrti namaloval jeho reprezentativní portrét pro norimberskou radnici. Důvod úcty byl zjevný. Zikmund do Norimberka nechal z Karlštejna přivézt říšský poklad a císařskou korunu. Město se tak mělo čím pyšnit. Český badatel Rudolf Chadraba dokonce zjistil, že Dürerovi Zikmund imponoval natolik, že ho zobrazil jako spravedlivého a vyvoleného vládce i v grafickém cyklu Apokalypsa, který norimberskému umělci zajistil trvalou slávu.

Richard Dawkins přišel kdysi s pojmem „mem“, což je něco, co ovlivňuje naši paměť. Stručně řečeno, když si člověk v mládí osvojí určitou pravdu, tak mu později tento mem zabraňuje v tom, aby se plně ztotožnil s tvrzením opačným, byť by to byla svatosvatá pravda. I když člověk nová fakta přijme, zůstávají v jeho nitru pochybnosti, protože mem, ona kdysi naučená pravda, nadále působí v jeho podvědomí. Takže pro některé Zikmund Lucemburský zůstane navždy proradnou liškou ryšavou, nezdárným synem vizionáře Karla IV. Pro Jana van Eycka, Piera della Francesca nebo Albrechta Dürera to však byl velikán hodný značné pozornosti.