Proti retrospektivě, která se uskutečnila v létě minulého roku v Galerii moderního umění v Hradci Králové, tentokrát vsadili organizátoři na sevřené intimní prostory, ve kterých dominují rozlehlé plochy bělostných stěn ve výstavních prostorech. Do tohoto kontextu zasadili konkrétní exponáty.

Jediným styčným bodem s královéhradeckou výstavou je černobílý fotografický dokument Jana Ságla (manžela umělkyně) z landartového projektu Kladení plín u Sudoměře. Devět velkoformátových snímků ukazuje performanci inspirovanou slavnou husitskou historkou, kdy kališnické ženy kladly do rozměklé půdy své šátky, aby se do nich železní páni v těžké zbroji zapletli a nemohli bojovat. Při pozorném pohledu na fotografie lze objevit nejen samotnou autorku, ale i otce undergoundu Ivana Martina Jirouse či člena kapely The Plasic People of the Universe Josefa Janíčka.

Zatímco výše uvedené dílo pracuje s kontrastem černé a bílé, ostatní vystavené práce v drtivé většině pouze s protikladem bílé a bílé. Na první pohled zní toto tvrzení poněkud absurdně, ale je to tak.

V hlavní výstavní síni sedí za sebou čtrnáct malých skulptur bílých králíků. Jejich figurky vznikly odlitím z velikonoční formy a připomínají fakt, že hlodavec patřil k autorčiným oblíbeným zvířatům. Ten se objevuje i na dalších dílech, například na rozlehlém plátně Rabbits I z roku 1990. Velkoformátové dílo Bílá struktura IV (1969) pracuje už striktně s bílou. Na čtvercovém podkladu je rozmístěno dvanáct malých kuliček, které vytvářejí kontrast, jenž klidnou a hladkou rovinu narušuje či dokonce destruuje.

Ve specifických světelných podmínkách získává bílá barva tolik odstínů a polostínů, že nepůsobí fádně ani monotematicky. Každý z vystavených artefaktů se najednou objevuje v jiných odstínech. Lze ho spatřit v narůžovělém oparu, jinde získává nazelenalý tón a nakonec se ponoří do šedomodrého mlžného šerosvitu.