Potíže, kterých má tato komedie víc než malé množství, začínají už zoufalou prázdnotou scénáře, který má s filmovým vyprávěním libovolného příběhu pramálo společného.

Autorka, která dostala v roce 1994 Českého lva za scénář filmu Díky za každé nové ráno, od té doby proslula především jako glosátorka kdečeho. A ničím více než ilustrovanými glosami jednotlivých hloupých situací film Zoufalé ženy dělají zoufalé věci ani není a nejspíš ani nemohl být. Ono je něco jiného si glosy číst a něco jiného je se na ně dívat, což ale měl vědět především zkušený režisér Renč.

Glosuje se tedy život jisté nesympatické hysterky Olgy, která k divákům promlouvá už od prenatálního stavu a na svět přišla těžkým a ojedinělým porodem. Většinu filmového času, pocitově mnohem delšího než reálných 83 minut, si pak chce obstarat chlapa svých snů. Že má toho pravého po celou dobu na dohled i dosah, je přitom stejně evidentní jako to, že ho nakonec získá a vše se v radost promění. Bez ohledu na to, že málokterý divák pochopí, proč by pohledný lékař měl tak nesnesitelnou osobu milovat.

Jenže logika je asi to poslední, co by měl divák v Zoufalkách zkoumat. O pochopení tu nejde, situace se prostě nazdařbůh vrství a čas běží. Než ke splynutí dvou milujících se bytostí film doklopýtá, musí Olga projít několika trapnostmi, od manželství až po studium psychologie a přejídání se větrníky, což je zřejmě nejotřepanější průvodní jev jakékoliv frustrace.

Nejhorší ale je, že všechny ty převážně trapné situace měly být vtipné, ale nejsou, pokud nepovažujete za legraci, že si Olžin otec (Jiří Dvořák) mění ohavné paruky v naději, že bude vypadat mladší. Navíc je hrdinka provází vlastním komentářem, který ono pouhé glosátorství namísto vyprávění ještě umocňuje.

Do hlavní role obsadil Renč Kláru Issovou, které je prakticky nemožné uvěřit, že „mladší ségra ji nesnáší, protože je hezčí“, a která ve filmu vzhledově za nějakých třicet let prakticky nezestárne. V rozporu s přírodním zákony je dokonce její hrdinka čím dál pohlednější, což lze vysvětlit snad jen tím, že herečka po čase přestává hysterickou Olgu přehrávat. Její hrdinka totiž sice nevysvětleně, ale přesto prozře ze svého celoživotního omylu a začne se chovat bezmála normálně a přirozeně. Například si vzpomene, že má syna, což se předtím po mnoho dlouhých filmových minut nestalo.

Snad proto, že s absencí děje by všechny ty situace, většinou bez kloudné a načasované pointy, ani na těch osmdesát tři minut nevystačily, obdařili tvůrci Olgu ještě přebujelou fantazií, v níž se jí z neznámých důvodů zjevuje Pavel Kříž jako ďábel i kněz, který pokaždé cosi křičí.

Chvílemi zábavná je Aneta Krejčíková v roli Olžiny kamarádky, občas se mihne něco jako vtipné slovní spojení připomínající Pawlowské bonmoty. Ale jako lehká komedie, kterou film doufá být, obstojí zhruba stejně málo jako loňská poslední – Špindl. Bude-li takto humor v české filmové tvorbě pokračovat, zoufalství nás nejspíš zcela pohltí.

Zoufalé ženy dělají zoufalé věci

Česko 2018, 83 min.
Režie: Filip Renč, hrají: Klára Issová, Aneta Krejčíková, Matouš Ruml, Jiří Dvořák a další

Celkové hodnocení 30 % 

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: