Říká se o vás, že jste nejpracovitější slovenský designér. Jste workoholik?

Asi makám hodně, to ano, ale nemyslím si, že nějak trčím. Navíc workoholik často o svém „postižení“ ani neví. Nicméně čím jsem starší, tím méně času mi na kreativní tvorbu zbývá. Na rozdíl od objemu jiných povinností, s designérskou prací souvisejících. Ještě se věnuju vysokoškolským studentům, což je hodně náročné. Ale baví mě to. Můžu mladého člověka usměrňovat a pracovat s jeho tvůrčím potenciálem. Stále ovšem dbám na to, abych ho nedostal někam, kde on sám není nebo nechce být. Aspoň doufám, že to tak dělám.

FOTO: archív Patrika Illa

Kdy míváte nejlepší nápady?

Když mě tlačí termín, protože musím. (smích) Termíny strukturují můj život. A tím, že toho mám rozjednáno hodně najednou, jsem na nich závislý.

Vyrůstal jste v rodině designérů nebo umělců?

Vůbec ne. Ke sklu jsem se dostal náhodou. Jako kluk jsem chtěl studovat propagační grafiku, jelikož to byl obor, který se mi tehdy zdál nejblíž k tomu, co jsem chtěl dělat, ale nedostal jsem se na bratislavskou střední uměleckou školu. Pak jsem mířil na gymnázium, ale rodiče na poslední chvíli objevili tehdy nově otevřený obor umělecko-řemeslné zpracování skla. A když nás ve třetím ročníku vedl Laco Pagáč, tehdejší designér firmy Rona a také významný slovenský konceptuální a akční umělec, definitivně si mě umění, a hlavně sklo získalo.

FOTO: Valentína Nidelová

Jedním z rysů vašeho autorského rukopisu je jistá forma nadsázky a humoru, které ve skle nebývají časté. Na rozdíl od současného českého porcelánu se sklo tváří seriózněji. Čím to je?

Asi máte částečně pravdu. Možná je sklo v našem prostředí trochu konzervativnější. Záleží na tom, co právě navrhuji. Když pro masovou strojovou výrobu, uvažuji jinak než při autorské tvorbě, protože požadavky na produkt jsou rozdílné – od vinné skleničky se především požaduje perfektní funkčnost, dokonalá linie a technologická korektnost. Při volné tvorbě můžu být jako autor osobnější, vyjadřuji svůj názor na svět okolo sebe a humor bývá skvělou cestou, jak na to.

FOTO: archív Patrika Illa

V kreativním skle údajně proběhla malá evoluce. V čem spočívala?

Sklo se stále mění. V ruční výrobě je znovuobjevenou novinkou super tenkostěnné nápojové sklo, takzvané mušelínové. Tloušťka stěny je do jednoho milimetru, takže sklo při stlačení mírně pruží, ale přitom zůstává funkční. Vzhledem k tomu, že průmyslová výroba neustále kvalitou dohání tu ruční, velmi se dbá na to, aby ruční sklo bylo perfektně řemeslně provedené.

Velký rozdíl nastal také v tom, jak se dnes díváme na kompletní soupravu. V současné době se běžně vyrábí tři až čtyři velikosti skleniček – na vodu, bílé a červené víno a šampaňské. Kdysi jich v jedné kolekci bývalo třeba deset, někdy až dvacet na nejrůznější druhy nápojů.

FOTO: archív Patrika Illa

Stolování se celkově zjednodušuje. Poslední dobou vzniklo několik konceptů takzvaných univerzálních skleniček, tedy jednoho typu na všechny nápoje.

Vy jste zastáncem spíše tradičnějšího rozdělení?

Mám rád sady, které v sobě mají určitou architekturu, ale vymyslel jsem také několik experimentálních produktů, pracujících s univerzálním tvarem a funkcí. Dřív se na pestrost typů dbalo, i když se na stole třeba všechny najednou ani nesetkaly. A tím, že navrhuji pro několik firem s velkou historií – například Rona nedávno oslavila 125 let – minulost respektuji. Kontinuita je důležitá.

Jaký byl váš dosud největší sklářský experiment?

Po absolvování vysoké školy v roce 1998 jsem začal pracovat ve sklárnách Rona jako interní designér a své první návrhy dosud považuji za velmi vydařené – třeba tenkostěnné kalíškové soupravy, z nichž se většina vyrábí dodnes. Myslím si, že výrobně definovaly sklo jako takové se všemi jeho funkčními a estetickými kvalitami.

Říká se, že sklo působí chladně. Souhlasíte s tím?

Moje sklo, doufám, takové není. Hodně a rád pracuji s kinetikou, která dodává objektům novou optickou dimenzi, a to samo o sobě je dynamické. V tom vidím život a energii. Líbí se mi, když se sklo hýbe.

FOTO: archív Patrika Illa

Výhodou skla je, že dokáže mluvit jakýmkoli jazykem. Kdekoli na světě.

Ve světovém skle nastává polemizování s tradicí. Nemyslím tím, že si vezmete starou technologii a uděláte ji nanovo. Především mladí tvůrci jdou až k základu, ptají se, co je skutečně sklářské umění a čeho se stalo součástí. Tam vidím ovšem veliké riziko, aby nevznikl jen experiment pro experiment.

Asi si tím mladí tvůrci musejí projít.

Možná ano, ale měli by se potom někam posunout, protože není nic směšnějšího než šedesátiletý rocker, který zpívá pubertální texty.

FOTO: archív Patrika Illa

V pražském DOX vystavujete do konce ledna s mladou polskou designérkou Aleksandrou Stencelovou. Na co jste při výběru brali největší zřetel?

Především na svou novou autorskou tvorbu. Aleksandra vystavuje nejnovější práce – vázy a mísy ze série Ofélie, v níž pracovala s modelem své tváře a 3D frézou. Moje kolekce First of All Vase/ Glass and Before Glass je konceptuální projekt, při jehož tvorbě jsem použil takzvaný sklářský kmen, tedy surovinu, z níž se sklo taví. Výsledek je na půl cesty mezi původní matérií a finálním objektem.

Zdobné detaily jste vymýšlel vy?

Jsou naše společné (produkty, které spolu tvoří, prezentují pod značkou ILLOLA, pozn. red.). Já většinou navrhuji tvar, motivy vymýšlíme dohromady a dekory realizuje Alexandra. V sérii Secret Garden, jakési tajemné zahradě, cítíte atmosféru odkazující k počátkům průmyslové revoluce, tedy k éře mezi utopií a racionalitou. My zahradu chápeme jako prostor mezi přírodním a lidským, jakousi inteligentní přírodu, kde se potkává jedno i druhé v různých poměrech a intenzitě.

FOTO: archív Patrika Illa

Jeden dekor mě zaujal: dítě si na provázku vede obřího ochočeného brouka…

Je to chroust, který začal požírat florální dekoraci, ale protože mu to už nestačilo, začal chroustat i samotnou vázu. Všechno to vychází z naší představy dekoru jako stylizované přírody, která se chová podle svých vlastních pravidel. V jiném případě si zase elegantní dáma vyšla na procházku s housenkou, která jí kousek té ozdoby donesla jako psík. A jelikož housenka dokáže chodit hlavou dolů, zvládne to také její panička.

Jaký limit tohoto křehkého materiálu byste ještě chtěl překonat?

Sklo mě stále dokáže překvapit, v dobrém i ve zlém. Ale chtěl bych si vyzkoušet taky jiné materiály, protože si myslím, že když se naučíte uvažovat v jednom, můžete porozumět i jinému. Rádbych si například zkusil navrhnout židli.

A ještě poslední otázka. Jak podle vás zní dokonalé cinknutí skleniček?

Těžko říct, ale když budete správně držet kvalitní sklo, mělo by to fungovat.