Hlavní obsah

Peter Aristone: Rozumím tomu, že si někdo sáhne ve stavu deprese na život

Právo, Jaroslav Špulák

Slovenský zpěvák a skladatel Peter Aristone vydal minialbum Happiest Accidents. Pokřtí je 15. prosince na koncertu v Café v lese v Praze. Na podzim se objevil v roli předskokana na turné kapely Chinaski.

Foto: Ondřej Pýcha

Peter Aristone vydal své nové minialbum.

Článek

V červnu jste byl předskokanem skupiny Lucie v Trnavě na Slovensku, potom jste ve stejné roli absolvoval turné s kapelou Chinaski. Co vám to přineslo?

Vzhledem k tomu, že dělám nemainstreamovou hudbu s anglickými texty, jsem s efektem těch koncertů spokojen. Jako divák jsem viděl spoustu předkapel, na které byly vlažné odezvy. Já je čekal také, ale lidé reagovali moc hezky a řada z nich se, podle ohlasu na sociálních sítích, stala mými fanoušky.

Autor se občas může do své tvorby zamotat

Skupiny Lucie i Chinaski zpívají česky a jsou úspěšné. Nenapadlo vás zkusit přece jenom napsat nějaký text v češtině, respektive ve slovenštině?

Než jsem se rozhodl pro sólovou dráhu, měl jsem kapelu Popcorn Drama. V ní jsem zpíval slovensky, protože odtamtud pocházím. Dělo se to ale v pro mě zvláštním období.

Řešil jsem v sobě spoustu věcí osobních i profesních a jednou z nich bylo to, jestli jsou texty ve slovenštině správnou cestou. Té kapele se docela dařilo, ale ze dvou důvodů v roce 2013 skončila.

Foto: Ondřej Pýcha

Prvním bylo, že se vztahy mezi členy pokazily. Druhým, že jsem se lekl pokračování. Věděl jsem, že se slovenskými texty bych se dostal maximálně na úroveň No Name na Slovensku nebo Chinaski v Čechách. Současně by to ale byl takříkajíc strop a mě děsilo, že bych už nemohl dál, neboť slovensky zpívající interpreti mají ve světě mizivou šanci. Proto jsem se rozhodl s Popcorn Drama skončit a jít si za svým snem prosadit se v zahraničí.

Vy jste ale v uvažování o budoucnosti přeskočil etapu, která vede k tomu, aby kapela zaujala doma...

Ano, z racionálního hlediska máte pravdu. Já nad tím ale takhle nepřemýšlím. Pokud jde o rozhodování, vždy se řídím svými emocemi a moc nedomýšlím, co všechno se může stát. Ani to neřeším.

Nejdůležitější pro mě je dělat to, co mě baví. Pokud mě to nebaví, nejsem šťastný, a to i přesto, že by to mohlo přinést dobrý výsledek.

Co kompromisy?

Dělám je málokdy. Když jsem se je pokoušel dělat s Popcorn Drama, nepřineslo to nic. Když jsem je pak na sólové dráze dělat přestal, protože jsem se nemusel nikomu zpovídat či podřizovat, výsledky přišly.

Můžete je přiblížit?

V roce 2015 jsem hrál v Londýně v jednom malém baru, a tam mě objevil anglický producent Sacha Skarbek. Navrhl mi, abychom spolu nahráli pár písniček a vrátili se v nich k folku, který z mého vystupování cítil. Když mi bylo čtrnáct, opravdu jsem skládal písničky a hrál je jen v doprovodu akustické kytary. Jeho nápad mi připomněl má teenagerská léta, kdy jsem vůbec nic neřešil, a také mi evokoval svobodu.

Bylo to osvěžující, a tak v téhle atmosféře vzniklo minialbum Gold, které vyšlo v roce 2016.

Vy jste už ale své první album 19 Days in Tetbury, jež vyšlo v roce 2014, nahrával ve Velké Británii s producentem Gregem Haverem…

Skládal jsem písničky v angličtině a pár jsem jich poslal agenturám, které zastupují zahraniční producenty. Třem se zalíbily a jedním z nich byl Greg Haver. Byl jsem nadšen, cítil jsem, že mířím do nového světa, dostihla mě euforie. Natáčení jsem si opravdu užíval, ale to, co přišlo potom, bylo probuzení do reality.

Foto: Ondřej Pýcha

Co přišlo?

Reakce na album byly poměrně pozitivní, ale s mou kariérou se nic nestalo. Byl jsem netrpělivý, chtěl jsem hned koncertovat a mít početné publikum. Jsem poměrně velký snílek, ale ono je to častokrát jinak, a tak pro mě vždycky následuje období, kdy se musím s realitou vyrovnat. Chtělo to prostě čas.

Zmíněné první album jste natáčel s členkou skupiny Spice Girls Mel C. a zpěvákem a kytaristou velšských Manic Street Preachers Jamesem Deanem Bradfieldem. Jací to jsou lidé?

Nestrávil jsem s nimi mnoho času, všechno šlo rychle. Mel C. je podle mě úplně normální holka. Když přišla do studia nahrávat, měl jsem pocit, že je to sousedka odvedle.

Byla milá a civilní, necítil jsem z ní žádný odstup, který by vůči mně měla. Bylo to přátelské a rodinné. Chovala se tak pokaždé, když jsme se někde potkali. Přijela i na křest alba do Prahy, a to na základě prostého pozvání, na které kývla.

James Dean Bradfield na mě působil velice plaše. Někdy jsem měl dokonce pocit, že si není sám sebou jistý. Měl jsem jednou možnost s ním posnídat v hotelu Clarion v Praze.

Poděkoval jsem mu za náš duet na albu a hovořili jsme pak asi hodinu a půl. Byl příjemný, ale držel se dost při zemi. Působil racionálně a skromně.

Nedávno jste vydal nové minialbum Happiest Accidents. V čem je jiné v porovnání s EP Gold?

Se Sachou Skarbekem jsme na něm chtěli trochu uhnout od folku a od komerce. Angličané tomu říkají jít doleva. Textově jsme to také posunuli.

V písničkách na minialbu Gold jsme řešili častá témata, jakými jsou vztahy nebo láska. Na Happiest Accidents jsou už témata palčivější.

Například písnička Painful Remedy je o depresi. Se Sachou jsme si předtím řekli, že je hrozné, kolik talentovaných lidí depresemi trpí. Řeší své démony, nemohou se jich zbavit, a přitom mají dar sdělovat světu důležité myšlenky. Ta písnička je upřímná, na depresi v ní nahlížíme jako na nemoc.

Je za ní i vaše vlastní zkušenost?

Ano, své deprese léčím. Chvílemi je to až děsivé. Když si dobrovolně vzali životy zpěváci Chris Cornell a Chester Bennington a ukázalo se, že za tím byly jejich deprese, nechápal jsem, proč tolik lidí hovořilo o jejich slabosti. Řada lidí nechápe stav, kdy je člověk v depresi, a zlehčuje ho.

Já však rozumím tomu, že si někdo v takovém rozpoložení může sáhnout na život. Nikdy se mi to naštěstí nestalo, ale zažil jsem chvíle, kdy jsem chápal, proč to někdo udělá.

Pomáhá vám hudba?

Velmi. Muzika umí pomoci, i když někdy umí dostat i úplně dolů.

Jak to myslíte?

Autor se občas může do své tvorby zamotat. Je to jako v případě spisovatelů nebo herců, kteří se příliš ztotožní se svými příběhy a hrdiny. Mají problém se od toho odpojit a může jim to přinést problémy. V hudbě se to může stát také.

Jaké jsou vaše další hudební plány?

Jak jsem řekl, v životě moc neplánuju. Neřeším, co bude. Vnímám přítomnost a pracuju na sobě tak, aby má tvorba byla co nejlepší.

Reklama

Výběr článků

Načítám