Jak dlouho žijete na Slovensku a jak se vám tam líbí?

Asi sedm let, ale hodně se pohybuji mezi Londýnem a Slovenskem. Moc se mi tam líbí, zvláště ve městě, kterým je Nitra.

Toužil jsem vytvořit upřímnou knihu založenou na světě kolem nás, jaký opravdu je

Takže není náhoda, že Erika Fosterová se narodila právě v Nitře, odkud se za manželem vydala do Anglie?

Není. Postava je inspirovaná mojí kamarádkou, která se tam narodila, v osmnácti odjela do Londýna jako au pair a začala studovat angličtinu. Vdala se, vzala si Angličana a pracuje tam. Erika Fosterová má hodně z jejího charakteru, protože je ženou pečující, ale názory má stejně ostře vyhraněné.

Bryndza není anglické jméno. Jde snad o umělecký pseudonym?

Když jsem žil v Anglii, měl jsem jiné jméno, ale dnes je to už moje legální příjmení.

Narodil jste se v přístavním městě Lowestoft. Může vám Dunaj nahradit moře?

Máte pravdu. Moře je jediná věc, kterou postrádám.

Ze Slovenska není daleko do Prahy. Jste tu snad poprvé?

Ne, pobýval jsem tu už několikrát. Jednou na krátké dovolené a po vydání první knihy Dívka v ledu jsem přijel na veletrh Svět knihy Praha.

Když jste začínal, představoval jste si, že vaše knihy budou přeloženy do tolika jazyků?

Ani se mi o tom nesnilo. Chtěl jsem prostě zaujmout co nejvíc čtenářů, napsat bestseller. Toužil jsem přitom vytvořit upřímnou knihu založenou na světě kolem nás, jaký opravdu je.

V Dívce v ledu jste psal o životě politické a společenské elity. Proč vás lákalo ukazovat právě toto prostředí v souvislosti se zločinem?

Britská společnost je sociálně velmi nevyrovnaná. Existují velké rozdíly mezi bohatými a chudými. Chtěl jsem proto ukázat, jak odlišně přistupuje policie při hledání vraha mladé ženy z bohaté rodiny a jak v případě chudé prostitutky z východní Evropy.

Měl jsem velice šťastné dětství, ale rodiče mi nemohli zajistit, abych mohl chodit do nejlepších škol. Sám na sobě jsem pocítil, jaké to je, když si člověk nemůže dovolit soukromou školu. Mezi těmi, kteří ji navštěvují, a těmi, kteří chodí do státní, existuje nerovnost. I z hlediska možného uplatnění. Jak říkám, zažil jsem to na vlastní kůži, a i proto jsem o těch rozdílech chtěl napsat.

Nůžky rozdílů mezi bohatými a chudými se nyní spíš rozevírají, nebo naopak?

Ony pomyslné nůžky se stále víc rozevírají nejen v Británii, ale i v dalších zemích. V důsledku toho čím dál víc převládá politické dělení na pravici a levici. Lidé bez majetku jsou démonizováni, prosazuje se představa, že si za chudobu mohou sami.

Po hlasování o brexitu dochází k další diskriminaci imigrantů, kteří do země přicházejí podobně jako kdysi Erika Fosterová. Lidé mají pocit, že dostávají prostředky, které by mohli využít sami. V Anglii i třeba v Americe vidíme, jak se v politické sféře zvětšuje propast mezi pravicí a levicí. Rozdělení v rámci společnosti je stále razantnější. Ukázal jsem to v Dívce v ledu a myslím si, že i proto oslovila tolik čtenářů. Sledovali onu nerovnost a mohli se s hrdiny ztotožnit.

V románu Temné hlubiny píšete o minulých životech svých hrdinů. Myslíte si, že člověk za své prohřešky mládí musí vždycky zaplatit?

Byla to jedna z inspirací. Tou první byl případ Madeleine McCannové, dívky, která se ztratila rodičům během dovolené v Portugalsku. V románu jsem chtěl ukázat, jaké bude mít nalezení oběti po dvaceti letech dopad na rodinu. Máte pravdu, že některá rozhodnutí, která učiníme, mohou mít značný vliv na pozdější život. Nechci ale příliš odhalovat zápletku. Nicméně minulá rozhodnutí ovlivňují náš život i po mnoha letech. Potom musíme pykat za své chyby.

A na co se mohou čtenáři těšit?

Na jaře roku 2018 by měl vyjít další román z řady s Erikou Fosterovou. Pojednává o tom, jak je nebezpečné uveřejňovat na sociálních sítích informace o své osobě. Tak mohou druzí vědět takřka vše o vašem životě. A zabiják pronásledující ženy se vše dozví z jejich profilů na Facebooku. Dosud nemá český název, v originále se jmenuje Last Breath.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: