Expozici netvoří pouze rozvěšené panely se zvětšenými autorovými kreslenými vtipy, to by bylo pro návštěvníky příliš jednotvárné. Pořadatelé do ní zařadili třeba i velkoformátové plakáty, kalendáře, obaly od gramofonových desek či titulní obálky magazínů Dikobraz, Stadion či Ohníček nebo komiksovou tvorbu.

V plazmové televizi je možné vidět animované filmy, na kterých se tvůrce podílel, a dokonce se můžeme pokochat i vinětou na lahvi jím vizuálně zpracovanou. Ukazuje to, jaký žánrový rozptyl Renčín měl. Základ jeho kreslených vtipů představuje především jasně identifikovatelná figura, doplněná všeříkajícím textem na spodním okraji. Autor dobře věděl, že kreslený humor musí být jasný a musí fungovat takříkajíc na první dobrou. To kreslíř vždycky velmi pečlivě dodržoval, a proto si u lidí získal takovou oblibu.

FOTO: katalog výstavy

Dlabáček společně s Marií procházejí dějinami a znají je celé generace. Někde se s nimi letmo zastavíme a musíme se zamyslet nad světonázorovou myšlenkou, kterou vyplodí. Jinde hrdinové kreslených příběhů zabrnkají na politickou strunku, onde se zase můžeme zasmát jejich (tedy i svým) špatným vlastnostem. V Renčínově satirickém pojetí jsou zbabělost, lakota nebo alibismus tak nějak lépe přijatelnými pihami na naší povahové kráse.

Proč vlastně tyto výtvarně pojaté humorné scénky stále oslovují další a další lidi? Na to lze odpovědět vcelku jednoduše. Protože lidská povaha, zvláště co se týče jejích negativních stránek, se nikterak nemění. Ty jsou totiž imunní proti času a fungují bez ohledu na historické etapy či politické režimy.