Tvorba Jana Steklíka se formovala od konce 50. let. Měl blízko k informelu, vytvářel ale spíše křehké kresebné kompozice s prvky koláže, s propalovanými místy a nedopalky cigaret, s natrháváním papíru nebo kresebnými texturami. Věnoval se ale i tehdy oblíbenému land artu či malbě.

V roce 2014 Steklíkovu tvorbu spolu s dílem Karla Nepraše, tedy práci dvou ředitelů Křížovnické školy, představil pražský Topičův salon. Poprvé se Steklík a Nepraš setkali v roce 1960 v ateliéru Jana Koblasy. Již v té době se kolem nich formovalo nekonvenční umělecké hnutí. Samotná Křížovnická škola vznikla patrně v roce 1963, na jednom z pravidelných sezení zakládajících členů v někdejší hospodě U Křížovníků v Praze.

Kromě výtvarníků (Naděžda Plíšková, Zbyšek Sion, Otakar Slavík, Rudolf Němec, Aleš Lamr) se tam scházeli i teoretici (Jan Kříž, Eugen Brikcius, Vladimír Borecký, Ivan Martin Jirous, Věra Jirousová, Josef Kroutvor) i příslušníci undergroundu. „Křížovníci” propojovali všednodenní realitu s uměním. Její aktivity se vesměs odvíjely v netradičních prostředích, především v restauračních zařízeních nižších cenových skupin, ale třeba i cestou k památným českým přírodním místům či historickým monumentům.

Steklík navíc ilustroval desítky knižních titulů, svého času také brněnský literární časopis Host do domu i magazíny Věda a život či Veronica.