Článek
Co vás tak zaujalo na historii těžby antracitu, že jste o ní složila skladbu, kterou uvádíte v Praze?
Dostala jsem grant od sboru, který byl z mého rodného státu, z Pensylvánie. Vyrůstala jsem v malém městě nedaleko severovýchodu státu, kde se dolovalo. Když jsem dostala objednávku na jednoduchou dvacetiminutovou sborovou skladbu, bylo to prvně, kdy jsem dostala objednávku ze své rodné oblasti.
Sbor odtamtud pocházel, tak proč se nepodívat po regionu a po tom, kdo jsem, když pocházím z této oblasti? Když jsem se porozhlédla, ukázalo se, že je to místo, kde se dobýval antracit. Moc jsem o tom nevěděla, ale bylo to zajímavé, tak jsem se na to zaměřila. Pak jsem zašla za ředitelem sboru, že to chci prostudovat a udělat takovou poetickou historii o tamním průmyslu a společnosti.
Říkáte poetickou historii, ale dobývání uhlí je tvrdá a těžká a mnohdy i životu nebezpečná práce.
Přívlastkem poetický míním, že to není dokument, že je to volnější. Ale to je jeden důvod, druhý je, že mám dlouho zájem o historii americké práce. Dílo, které jsem složila předtím, Steel Hammer (Ocelové kladivo), se také zaměřuje na amerického dělníka a na to, kdo v tomto kontextu jsme. Je v tom hodně zajímavých témat, politických témat, ale i osobních záležitostí, které s tím souvisejí. Takže počátek Antracitových polí, hudební počátek je u Steel Hammer. Pak jsem to dále rozvinula.
V čem je dílo politické?
Není politické v tom smyslu, že bych lidem říkala, co si mají myslet, ale myslím si, že některé moje názory jsou jasné už výběrem (tématu) a použitým textem. Už jen zaměřit se na tuto historii je politické, protože normálně se o ní v dějepise na střední škole neučíte, učíte se o prezidentech, o válkách, o občanské válce, o druhé světové. Ano, existuje tu historie práce, ale tohle je historie každodenního života jednotlivých mužů, osob. A ta by vyžadovala velký projekt.
Politické je, myslím, i rozhodnutí, že jsem se chtěla zaměřit na lidi pracující v podzemí. Byli to všechno přistěhovalci, což představovalo základní rovinu. A pak jsem v prostřední větě použila výpověď (bojovníka za větší bezpečnost práce) Johna L. Lewise, která je velmi silná.
Ale já nemluvím jen o lidech tam, ale o tom, jak se to týká nás, protože my žijeme v pohodlí. Podstata je v tom, že my jsme součástí jejich problému i jeho řešení, což je velmi politické. Přinejmenším si to uvědomit a přijmout odpovědnost. Ale pod tím jsou i další věci. Cítím, že jsem otevřela téma a pak o něm konverzuji s publikem. Není to tak, že bych jim říkala, co si myslím, ale říkám - podívejte se na to a oni si utvoří své myšlenky.
Jaká je na to odezva?
Zajímavé je, že skoro na každém vystoupení za mnou někdo přijde a řekne, že jeho otec byl horník a měl antrakózu. Skoro každý měsíc dostanu taky dopis od někoho, kdo mi vypráví svůj příběh, což je skutečně úžasné. A chodí velmi odlišné publikum, občas přicházejí lidé kvůli tématu a neznají mne ani Bang On A Can, slyšeli o skladbě v rádiu a řekli si, panebože, v naší rodině byli horníci, a proto přijdou na koncert.
Ovlivnilo nějak téma zvuk hudby?
Ano, několikrát jsem proto sestoupila do dolu. Je to úžasné, ale není to pro každého, zejména ne pro lidi s klaustrofobií, ale je to neuvěřitelné prostředí a neuvěřitelná zkušenost. To je taky důvod, proč na začátku zní nejnižší tón na basklarinetu a nejnižší struna kontrabasu. S kytaristou Markem Stewartem jsme hodně pracovali na tom, aby dozvuk u vysokých tónů byl utlumený a on použil takový chlupatý hluboký zvuk. To vše mělo evokovat pocit temné jeskyně. U druhé věty Breaker Boys je zase takový tikající zvuk. Používala jsem zvuk, aby zachytil atmosféru.
Jak důležitý je pro vás soubor Bang On A Can, s nímž jste skladbu natočila a který jste spoluzakládala?
Je velmi významný, je to moje domácí základna, neuvěřitelná rodina, je to skutečný kolektiv, kde se šlechetně sdílejí nápady. V mnoha ohledech mne udělal takovou, jaká jsem. To, že jsme ho vytvořili a založili sami, taky znamená, že jsme si stanovili pravidla, co je důležité. Svým způsobme si připadám, že v tomto bláznivém světě žiju v utopii, dává to šance, mám neuvěřitelné kolegy. Kapela je skvělá, hodně se v ní spolupracuje, pracuje se přímo s interprety a dostáváme od nich odezvu. To je velká zábava.
Ale je taky důležitý, protože tak nezávisím na stávajících institucích, i když pracuji i s jinými soubory.