Páteř koncertu tvořily písně z poslední desky Skeleton Tree, kde se Nick Cave vyrovnává se smrtí svého patnáctiletého syna Arthura jako Mahler v Písních o mrtvých dětech. Původně vůbec nebylo jasné, zda tyto písně bude hrát naživo, ale nakonec se rozhodl to udělat a výsledkem byl jeden z vůbec nejlepších koncertních programů, jaké nabídl.

Zejména úvod byl až mrazivý, když po bolestném naříkavém Anthrocenu s táhlými tóny přišel drásavý Jesus Alone, jedna z nejpůsobivějších písní poslední desky. Bolest ale sálala i z Magneta. Cave v úvodu koncertu překročil hranice rocku a zamířil někam, kde se protíná šanson s Mahlerovými písněmi. Forma už byla nepodstatná, hlavní byl obsah, ta největší bolest, jakou lze vyjádřit, a té hudba sloužila.

Naléhavé bylo i The Higgs Boson Blues, z předchozí melodičtější desky Push The Sky Away, kde při verši Can You Feel My Heartbeat nechal diváky sahat na svou hruď, aby skutečně mohli pocítit tep srdce, jako by se potřeboval ukázat, že ještě žije.

Rockové kořeny ale Cave nezapřel. Naplno se ukázaly v nejstarších písních From Her to Eternity a Tupelo, kde kapela předvedla, jak divoká umí být a jakou má dynamiku – téměř orchestrální. V divokém a syrovém bluesovém Tupelu bouřila jako skutečný hurikán.

Pak ale koncert trochu ztratil tah, když Cave zařadil píseň z předposledního alba Jubilee Street a trochu líbivý hit Into My Arms, který ale bouřlivě vítalo publikum. Spolu s The Ship Song přinesly potřebné odlehčení v jinak velmi tíživém materiálu a taky potřebný kontrast.

Energie se vrátila s mimořádně divokou verzí Red Right Hand z alba Let Love In, kde Cave dosáhl v divokosti maxima a přiblížil se až noisu. Navíc ukázal, že texty starších písní upravuje podle aktuální situace a zmínil v ní fotky na Instagramu a tweety. Pro Cavea nejsou písně mrtvou matérií, kterou by jen tupě interpretoval, ale pracuje s nimi, rozvíjí je a upravuje.

Závěr opět patřil písním z posledního alba, jednoho z nejlepších, jaké v posledních letech – ne-li vůbec - natočil. Protože tvoří celek, koncertu dominovaly, Cave je ale doplnil jen písněmi z předchozí desky Push The Sky Away a písněmi starými většinou přes čtvrtstoletí, kdy byl poprvé na vrcholu. Tvorbu mezi tím pominul.

V přídavku došlo na další letitou klasiku The Weeping Song a mordýřskou baladu Stagger Lee, kde si Cave vytáhl na pódium publikum, které nechal flamencově tleskat, aby zvýšil napětí v dramatickém příběhu o zabijákovi, který se ale v této verzi setkal i s ďáblem

Publikum ovšem nebylo jen pro ozdobu, v Push The Sky Away křičelo, aby zvýšilo tlak.

Nicka Cave se zařadil po bok takových velikánů, jako byl šansoniér Jacques Brel nebo Jim Morrison z The Doors. Dokázal přinášet i líbivé písně, současně ale nabídnout ty nejhlubší emoce a drásavost, kterou umocňovala promyšlená a propracovaná hudba vymykající se popovým a rockovým idiomům. Těžko dneska najít někoho dalšího, kdo má takovou sílu. Bob Dylan je přece jen už za zenitem, Bruce Springsteen postrádá vypjatou emocionalitu, Michael Gira nemá tak silné texty, takže možná ještě P. J. Harvey nebo Patti Smith.

K vynikajícímu dojmu přispěli členové doprovodné skupiny The Bad Seeds, jako jsou bubeníci Jim Sclavunos a Thomas Wydler, houslista a multiinstrumentalista Warren Ellis nebo baskytarista Martin Casey, kteří jsou nejen výteční instrumentalisté, ale dokážou hrát neobvyklými způsoby a plně se podřídit potřebám skladby. Chyběl mezi nimi jen pianista Convay Savage, který se podrobil úspěšné operaci nádoru na mozku.

K vytvoření silného dojmu nebyly potřeba velké vizuální efekty, kapela hrála na pódiu s černým pozadím nasvíceném většinou jen bíle. Občas se za nimi objevovaly černobílé filmové projekce, jako v případě Tupela, které doprovázela bouře. Na velkoplošných obrazovkách po stranách byly černobílé záběry muzikantů.

Hodnocení 95 %

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: