Příběh jste původně zpracovala jako scénář na filmové škole v Moskvě. Šlo o studijní úkol, nebo o životní téma?

Román se dá nazvat omluvou vůči mé babičce a jejímu osudu, k němuž jsem nebyla dostatečně vnímavá. Byly jsme si velmi blízké, mnohokrát jsme spolu mluvily o jejím dětství, ale nenapadlo mě vzít diktafon a nahrát si všechny vzpomínky. Po její smrti v roce 2010 jsem si uvědomila, že mi už nikdo neřekne nic o jejích zážitcích a že je vše nenávratně ztraceno.

Jak jste reagovala?

Přimělo mě to k zájmu o vyvlastnění majetků kulaků a jejich vyhnání z rodných míst. Snažila jsem se ve vzpomínkách cizích lidí najít odpověď na to, co jsem už od babičky nemohla slyšet. Dva roky jsem byla na rozpacích. Nevěděla jsem, zda psát, nepsat, vznikaly první náčrty. Byly to roky naprostého chaosu, kdy se moji hrdinové jen množili. Bylo jich pořád víc a víc, jak se rozvíjely osobní životy.

Absolutně jsem nevěděla, co s tou armádou postav udělat. Chyběly mi zkušenosti, schopnosti odseknout to, co tam nepatří. Tak jsem se rozhodla jít na moskevskou filmovou školu na obor scenáristiky, abych se naučila psát příběhy.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Nebyl to tajný sen, studovat filmovou školu?

Ano, od dětství jsem se chtěla stát scenáristkou. A hned v prvním ročníku jsem na toto téma napsala scénář celovečerního filmu na 180 minut. Bylo to moc důležité, scénář se stal vlastně plánem celého příběhu. Mohu říci, že i román je napsán podle zákonů scenáristiky. Převod do literární podoby mi zabral osm měsíců. To šlo už daleko lehčeji.

Co následovalo?

Hledání rovnováhy mezi osudem člověka a velkými dějinami. Aby vyzněl osobní příběh důvěryhodně a zároveň bylo vše historicky pravdivé. Musela jsem najít rytmus střídání velké a malé historie. Ne všechno se dá přenést do prózy.

O čem jste se s babičkou nemohla domlouvat?

Nejsložitější nebylo psaní románu, ale to, co se stalo potom. Když jsem ho dokončovala, neuvědomovala jsem si odpovědnost za to, co jsem napsala. Přitom jsem věděla, že nechci vytvořit cosi tíživého, beznadějného. To nejtěžší ale přišlo, když se na mě začaly dopisy obracet děti, vnuci bývalých kulaků, kteří je viděli naposledy někde na nádraží a vůbec nevěděli, co se s nimi stalo. Najednou se v románu dozvěděli, co museli asi prožívat. Kdybych tohle jen tušila, asi bych román vůbec nedopsala.

Jak jste se dostala k časopisu Sibiřské ohně, v němž vyšly úryvky románu?

Snažila jsem se najít nakladatele, jako každý začínající autor. Ale nikdo mi neodpověděl. Tak jsem v roce 2014 oslovila tlusté literární časopisy. A hned za čtyři dny mi přišla odpověď právě ze Sibiřských ohňů, že úryvek dají do příštího čísla. Proto k nim mám moc hezký vztah. Nakladatele jsem pak našla za půl roku pomocí literární agentury.

Které postavy, kromě titulní Zulejky, jsou vám nejbližší?

Miluji všechny své hrdiny. Dokonce i ty, kteří jsou napsáni černými barvami. Nejvřelejší vztah mám k Zulejčině tchyni. Je to stoletá stařena, která neslyší, nevidí a je symbolem nejkrásnějšího i nejhroznějšího. Je symbolem nejsilnější mateřské lásky, která se přerodí do faktického násilí nad synem, nad jeho životem i nad jeho manželkou, zároveň lásky k životu spojené se schopností obětovat život pro syna.

Román se svým stylem řadí ke klasickým románům ruské literatury. Jaké byly vaše čtenářské lásky?

Pokud se bavíme o klasice, tak jsou to Bulgakov, Gogol, Puškin. Jestliže mluvíme o současné próze, pak je to Ľudmila Ulická a Jevgenij Vodolaskin.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: