Toho si všímá výstava Putování do pohádky a zase zpátky, která je k vidění v pardubickém domě U Jonáše do 7. ledna 2018.

Kurátorka expozice Marie Janšová nechtěla představit jen díla slavných výtvarníků těsně spjatých a veřejností spojovaných s pohádkovou tvorbou, jako byli Karel Franta, Josef Lada či Jiří Trnka, ale do prezentované kolekce zařadila i práce Jaroslava Panušky, jenž svým pojetím klasickou a dobrotivou esenci české pohádky poněkud překročil.

Panuška totiž výtvarně čerpal z romantismu i symbolismu a často maloval umrlce, démony nebo upíry. Navíc dost děsivým způsobem, postaveným především na expresivitě tváří figur. Takový je i jeho na výstavě prezentovaný olej Čarodějnice z roku 1900. Jde vlastně o portrét, na kterém dominují vyvalené a pichlavě ostré oči i rozšklebená ústa s dírou mezi zuby. Obličej připomíná spíš válečnou masku vytesanou ze starého rozpraskaného dřeva. To rozhodně není obrázek, který by dítě chtělo vidět před spaním v knize.

Malíř Karel Franta jde naprosto odlišnou cestou. Jeho ilustrace v publikaci Zuzany Novákové Říkánky pro dva copánky ukazují zvířátka jako laskavé bytosti s lidskými znaky.

Liška rozhodně nepřipomíná lesního predátora, ale spíš rozvernou kmotru jedoucí z kopce na oháňce. Medvěd je ve Frantově podání dobrosrdečný mlsoun medu v modrých kalhotách a zajíc ve sněhu s kulichem na každém slechu evokuje spíš zimního sportovce.

Drak Josefa Lady není žádný drsňák

I obrovský drak, kterého na ilustraci Josefa Lady atakuje statečný junák s kyjem, vypadá spíš jako vyřezávaná lochneska z pouti než prehistorický veleještěr.

Všechno zlo a temnota, které se objevují v českých pohádkových příbězích, jsou skoro vždy idealizované a svým způsobem i směšné. Čeho se totiž bojíme, to zesměšňujeme a smějeme se tomu. Drtivá většina výtvarníků na výstavě tyto námi akceptované stereotypy dobře chápe a svým estetickým ztvárněním je ještě více akcentuje.