Čtyři ženy se rozhodnou zemřít. Uzavřou se ve svém bytě a přestanou přijímat potravu. Smrt hladem je však mnohem delší a bolestivější, než čekaly. Příběh, který se skutečně stal a v roce 2000 vzbudil pozornost irské veřejnosti, si vzali tvůrci inscenace Lippy jen jako výchozí inspiraci. O samotný příběh, o jehož detailech se toho ví velmi málo, ale ve skutečnosti nejde. Stejně tak málo se ví i o motivech, jež čtveřici žen vedly k rozhodnutí zemřít. Máme ale vůbec právo domýšlet osudy mrtvých žen? Máme právo rušit jejich tajemství? Kde spočívají etické hranice toho, co všechno, a hlavně jakým způsobem lze na jevišti zobrazit? A je vůbec možné dobrat se pravdy a sdělit ji srozumitelně divákům? To jsou jen některé otázky, jež inscenace sleduje.

Odkaz Václava Havla

Pražské křižovatky vycházejí z odkazu Václava Havla. Nejen jako dramatika, ale především jako neúnavného zastánce lidských práv. Loňský nultý ročník festivalu vznikl k Havlovým nedožitým osmdesátinám a jeho hosty byla divadla ze zemí, kde jsou lidská práva ohrožena či přímo porušována. Letošní ročník pokračuje v nastavené dramaturgické linii reflexe současnosti, nicméně úvodní představení více než společensko-politické téma přineslo intimní, do značné míry depresivní a divácky na první pohled nepříliš atraktivní divadlo. Přesto je v něm politikum obsaženo skrze samotné ženské téma i předsazenou pasáž zabývající se etikou techniky odezírání ze rtů využívanou mimo jiné i v policejních kauzách. Vstupní část začíná jako celkem nezávazná a zábavná talkshow, ale s přibývajícími otázkami nabývá na morální i společenské závažnosti. Hlad, smrt, bolest i to, co se skrývá za slovy, se stávají obecně sdílenými sociálními tématy.

Z diskuse přechází dění na scéně bezprostředně do příběhu ženské čtveřice. Odehrává se téměř beze slov, respektive tak, jako by němé ženy tlumočil ten, kdo odezírá doslovně i obrazně řečeno jejich myšlenky, motivace a formuluje je do slov. Tato část inscenace využívá hodně pohyb, ostatně dvě z hereček jsou původní profesí tanečnice, práci se zpomaleným časem i scénografií. Celé zhruba sedmdesátiminutové představení uzavírá monolog jedné z žen odehrávající se skrze zvětšenou projekci jejích výrazně artikulujících rtů.

Irská inscenace pracuje s náznaky a metaforami, odkazy na Samuela Becketta, Pinu Bausch i řadu filmů, ale má v sobě i cosi z tajemnosti antických ženských hrdinek. Není to divadlo snadno vnímatelné ani primárně zábavné, víc se ptá, než nabízí odpovědi.

Inscenace se zabývá etikou odezírání slov ze rtů.

Inscenace se zabývá etikou odezírání slov ze rtů.

FOTO: Jeremy Abrahams

Castellucciho příspěvek k demokracii

Festival Pražské křižovatky nabídne do neděle další čtyři inscenace, ale také řadu setkání, diskusí a besed s tvůrci. Hlavní pozornost se upírá k inscenaci světoznámého italského režiséra Romea Castellucciho Democracy in America, která bude uvedena 5. a 6. října, stejně jako inscenace Ich kann nicht anders slovinského souboru Beton Ltd. V sobotu přiveze inscenaci Elity, jež patří k momentálně nejdiskutovanějším slovenským divadelním počinům, činohra Slovenského národního divadla. Festivalový program uzavře v neděli one man show libanonského režiséra, herce, dramatika a výtvarníka Rabiha Mroué.

Bus Moukarzel a Mark O’Halloran: Lippy
Režie: Ben Kidd a Bush Moukarzel, hudba a zvuk: Adam Welsh. Light design: Stephen Dodd, scéna: Andrew Clancy, kostýmy a scénické efekty: Grace O’Hara. Festival Pražské křižovatky, 2. října, Dead Centre, Irsko, Nová scéna Národního divadla, Praha.

Celkové hodnocení: 70 %