V České republice jste už podesáté. Co vás k nám stále láká?

Lidé. Srdečně mě vítají. Loni jsme s Lukášem Hejlíkem a jeho Listováním navštívili čtenáře ve více než třiceti městech na šesti desítkách setkání. A byla to malá města, která jsem měl možnost vidět. I pocítit, že je člověk v nich šťastný. Byly to báječné zážitky.

Nedávno tenista Rod Laver řekl, že Praha je báječné město. V čem je podle vás jedinečná?

Měla štěstí, že byla během druhé světové války ušetřena velkého bombardování, takže je zachovalá. Má příjemnou úroveň výšky budov, třeba proti New Yorku, kde dominují mrakodrapy. A úžasný sytém veřejné dopravy, spojení tramvají, autobusů, metra. A město na řece má vždycky své kouzlo.

A máte v něm nějaké místo, kam se vracíte?

Bydlívám pokaždé někde jinde, nezůstávám na jednom místě ani v jediném hotelu. Teď už tři týdny bydlím nedaleko náměstí Míru, odkud se rád vydávám k řece, na Smíchov. A vracím se zase nazpátek. Je to všude moc příjemné.

Do českého literárního prostředí vás uvedla editorka a překladatelka Eva Slámová. Co pro vás znamenala?

Byla člověkem mého srdce. Nejlepší editorka, která dokázala rychle a citlivě pochopit nový rukopis. Moc rád na ni vzpomínám. Znám její rodinu, maminku, už ve věku, otce. Jsou mi stejně vzácní.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jak dlouho jste se odhodlával ke knize s českými motivy?

Dobrých deset let. Právě Eva Slámová mě přesvědčovala, abych se do něčeho takového pustil. Samozřejmě jsem přemýšlel o motivech Čechoameričana, ale věděl jsem, že to není lehká věc, porozumět jeho vnitřnímu světu. Měl jsem v tom už zkušenost. Tam, kde jsem vyrůstal, v docela malém městě, byla hned v sousedství česká kolonie. Výrazy jako koláče nebo párky mě provázely od dětství. Píšu podle svého, takže jsem nemohl zapomenout, že jsem Američan. Ale své staré i nové české zkušenosti jsem samozřejmě využil.

Děj začíná a končí v pražské hospodě U Devíti draků a jedné ovce. Kde ji hledat?

Můžete si do ní zajít, ale kde je, to je hluboko v mé duši. Znám anglické hospody i americké puby, ale každé to prostředí je úplně jiné. Využil jsem hodně z toho, co mi říkali lidé tady, s nimiž jsem se kdy setkal. Přesto je to prostředí vzniklé v mé fantazii.

Nelze si představit hospodu bez piva. Co máte raději, kávu, nebo pivo?

Oboje, v přiměřeném množství. Nepiju moc čaj. Ale mám rád i víno. Moravské víno je moc dobré.

Nemalou roli v knize hrají štamgasti. Jak jste poznal, že jsou to lidé kreativní, ochotní a schopní pomoci majiteli hospody?

Během setkávání s lidmi a poslechu jejich vyprávění. Právě loni jsem mluvil s velkým množstvím lidí. Byla to úžasná zkušenost. Vzpomínám na festival Colours of Ostrava, kde jsem se zúčastnil besedy. Po ní mě oslovila mladá žena a pozvala mě k návštěvě domů. Rodina mě sympaticky přijala, hodně jsem si povídal i s jejím otcem, inženýrem. Navštívil mě potom v Americe, hodně jsem se sblížili. Posloužil mi také jako inspirace pro jednu postavu v knize…

To je úžasné. Jste vlastně takový Američanočech…

Ano. Nakonec mě někteří tak uvádějí, že jsem americko-český spisovatel.

V knize jde o lidské osudy. Věříte, že ho každý máme předurčený?

Hodně lidí si to myslí, ale můj názor to není. Lidé třeba očekávají, že se dostanou do nebe. Mladí předpokládají, že by se měli oženit či vdát. Myslím si, že člověk by měl mít sám nějakou představu o tom, čeho by chtěl dosáhnout. Ale záleží hlavně na něm. Nakonec o těchto snech a plánech kniha pojednává.

Popularizujete přísloví: Na věku nezáleží, pokud ovšem nejsi sýr. Je to osobní přesvědčení?

Určitě. Musíme se na sebe dívat reálně, to samozřejmě, ale záleží opravdu hlavně na nás, v jaké jsme formě a jak se cítíme.

A kdy jste poprvé slyšel přísloví Ranní ptáče slupne žížalu; jsi-li žížala, radši si přispi?

Nevím, ale vystihuje můj život. Jsem šťastný, když si mohu přispat. Když se mi chce spát, spím. Když jsem hladový, tak se najím.

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste byl pastorem?

Oh, to bylo před devětadvaceti lety, kdy jsem naposledy působil v kostele. Nebyla to práce, ale smysluplná činnost. Snažím se být užitečný. Tak vnímám vlastně celou svoji spisovatelskou aktivitu. Je to jistě místy zábavná věc, zajímavá, ale chápu ji především jako příležitost být užitečný.

Jak je možné být opravářem osudů, když nelze měnit minulost?

Je to moje každodenní zkušenost, kdy člověk chce cosi změnit a hledá k tomu příležitost. Alespoň malou příležitost. Myslím, že je důležité prožít naplno každý den. Na tomto světě je nám přece vyměřen opravdu krátký čas.

Souhlasíte se svou hrdinkou, že lidský osud je narození, život, sex, jídlo, práce a smrt?

Je to projev jedné z postav, ale moje životní filozofie to není. I když narození je mimořádně důležitá událost. Člověk musí být aktivní. Bez toho jeho život nemá význam. A význam vlastního života si určuje každý člověk sám.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: