Když jste dostal nabídku složit hudbu pro trilogii Pán prstenů, uvědomoval jste si, kolik lidí vaše práce zasáhne?

Všichni jsme to vnímali. Tolkienovy knihy byly publikovány začátkem padesátých let (Hobit vyšel ještě dříve, v roce 1937 - pozn. red.), my jsme na filmech začali pracovat na konci let devadesátých. Během těch čtyř desetiletí se z fanoušků Tolkienových knih stala rozsáhlá komunita. Knihy byly publikovány po celém světě a lidé ten příběh milují.

Věděli jsme, že musíme do filmu vložit svá srdce a pracovat poctivě, aby si ho lidé oblíbili. Cítili jsme, že nemáme jinou možnost, než odvést dobou práci.

Není pochyb o tom, že se vám to podařilo. Svědčí o tom nejen řada ocenění a návštěvnostních rekordů, ale komunita, o které jste mluvil, film s láskou přijala. Znám mladého muže, jenž se svými přáteli hrává deskové hry s tematikou Středozemě a pouští si k tomu váš soundtrack k těmto filmům.

To je hezké. Vytvoří si tak správnou atmosféru, že? Takové věci mě těší. Pravidelně dostávám od lidí dopisy. Některým hudba či film například pomohly překonat těžké období. Vidím, že ty skladby lidem pomáhají, a jsem rád, že na někoho mohou působit léčivě.

FOTO: Petr Horník, Právo

Na hudbě pro Pána prstenů a později Hobita jste začal pracovat již jako zkušený skladatel filmové hudby. Byl to váš největší projekt?

Ano, byl. Zabralo nám to čtyři roky. A hudba pro Hobita další tři. Pracoval jsem tedy ve Středozemi celkem sedm let, mnohem déle než na jakémkoliv jiném filmu. Skládal jsem každý den, a pak se scházel s dalšími členy týmu a sdílel s nimi své nápady. Nejde přitom jen o to, že je těch filmů víc, na jednom snímku obvykle pracuju několik měsíců.

Měl jsem štěstí, že Pán prstenů přišel v pravý čas. Bylo mi přes padesát a měl jsem za sebou hudbu pro asi sedmdesát filmů. Měl jsem už zkušenosti nejen s filmy, ale i se spoluprací se skvělými režiséry. Kromě toho jsem vytvořil další muziku mimo oblast filmu.

Cítil jsem, že je to perfektní načasování. Nejenže jsem byl zkušený, ale zároveň jsem měl dost energie. Považuju to za štěstí.

Nebyl přesto na začátku ten pocit odpovědnosti vůči fanouškům a rozsah práce, která vás čekala, ochromující?

Snažil jsem se přemýšlet v menším měřítku. Nepředstavoval jsem si celek, to pro mě bylo velmi důležité. Každému v podobné situaci tento přístup doporučuji. Každý den jsem se pokusil vytvořit něco pravdivého a ze srdce, drobný úsek vztahující se k příběhu. Soustředil jsem se na drobné části.

Proto jsem tu hudbu rovněž celou napsal pro orchestr a později i dirigoval. Nepracovalo se mnou mnoho dalších lidí. Chtěl jsem mít jako skladatel jednotlivé části pod kontrolou, aby ožily tak, jak jsem je vytvořil. Den za dnem jsem je pak spojoval do větších celků.

FOTO: Petr Horník, Právo

Které prvky filmu vás k tvorbě inspirovaly?

Detaily. Obyčejné věci. Důležitý pro mě byl například vztah Sama a Froda. Jejich přátelství, důvěra a čestnost. Anebo Frodův vztah ke Gandalfovi. Soustředím se vždy na malé střípky příběhu. Cítím, že když se mi podaří je zachytit, vždycky je pak můžu rozvinout. Každopádně jejich vyjádření je základ. Takže když se například v Roklince sešla Elrondova rada a Frodo vstal, aby se přihlásil, že prsten ponese do Mordoru on, byl Gandalfův pohled to, na co jsem se soustředil. Výraz, s jakým se na něj díval, byl důležitý moment, se kterým jsem pracoval.

Jaká byla vaše spolupráce se zbytkem týmu?

S režisérem Peterem Jacksonem jsme spolupracovali velmi úzce a uvážlivě. Důvěřovali jsme si. O hudbu se velmi zajímal, staral se o mou práci a na Pánovi prstenů mu velmi záleželo. Jeho přístup a naše spolupráce napomohly tomu, aby vznikla muzika, která příběh správně vyjádří.

Také jsem pracoval se dvěma dalšími scenáristkami, s Philippou Boyensovou a Fran Walshovou. Jejich hluboké znalosti byly rovněž velmi prospěšné. Philippa se velmi dobře vyznala v historických souvislostech a v mytologii prstenů, jež má v západní kultuře tradici starou tisíce let.

Uměla mi vše přiblížit. Věděla hodně o Tolkienových jazycích a způsobu jejich užití. A Fran zase skvěle rozuměla vztahům, o kterých jsem hovořil. Rozuměla dokonce Glumovi. Pomohla mi pochopit jeho motivace, povahu i to, odkud pochází.

Na filmu pracovalo mnoho úžasných lidí, kteří se snažili vytvořit celek, jenž bude lepší, než by dokázal kdokoli sám.

Howard Shore se nechává inspirovat detaily z filmů. Týká se to i Pána prstenů: Návratu krále.

Howard Shore se nechává inspirovat detaily z filmů. Týká se to i Pána prstenů: Návratu krále.

FOTO: archív Warner Bros

Za hudbu k trilogii jste získal tři Oscary. Mohlo jich být víc, ale soundtrack z druhého snímku Dvě věže byl ze soutěže vyřazen. Vstoupilo v platnost pravidlo, které nedovolovalo dílu účast, pakliže hudba pokračování obsahovala elementy z předchozího snímku. Jak jste to tehdy vnímal?

Ani nevím. Když jsem získal prvního Oscara za Společenstvo prstenu, měl jsem obrovskou radost. Takže když mě napodruhé vyřadili, cítil jsem se docela zklamaný. Pak jsme se ale vrátili s Návratem krále, který vyhrál za hudbu další dvě sošky. Celkově jsem tedy měl ohromnou radost. Během těch let se hudbě k Pánovi prstenů dostalo mnoho poct po celém světě. Byl jsem šťastný, nikdy jsem to nečekal. Tehdy mě nenapadlo, že se výsledek jednou bude hrát i živě na pódiích.

Jednu z cen sdílíte se zpěvačkou Annie Lennoxovou a scenáristkou Fran Walshovou. Je za závěrečnou píseň k Pánovi prstenů: Návratu Krále nazvanou Into the West. To vy jste rozhodl, že ji bude zpívat Lennoxová?

Doporučil jsem ji. Snažil jsem se najít někoho, kdo bude odpovídat postavě Galadriel, kterou hrála Cate Blanchettová. Obě v sobě mají určitou vznešenost. Mají něco společného. Chtěl jsem v té písni skrz Annie Lennoxovou slyšet hlas Galadriel.

Z dalších filmů, ke kterým jste složil hudbu, vyčnívá vaše spolupráce s režisérem Davidem Cronenbergem, jenž natočil mimo jiné horor Moucha nebo Nahý oběd a Dějiny násilí. Jste jeho téměř výhradní skladatel. Proč jste si tak blízcí?

Oba jsme vyrostli v Torontu a měli jsme mnoho společných přátel. Znám ho od svých čtrnácti nebo patnácti let, on je trochu starší. Od začátku jsem obdivoval jeho práci, vídal jsem jeho filmy na undergroundových festivalech, které byly v šedesátých letech oblíbené. Jednou jsem se ho zeptal, jestli bych pro něj mohl složit hudbu. Bylo to k filmu Mláďata, který měl premiéru v roce 1979.

Od té doby jsem napsal hudbu k patnácti jeho filmům. Vždy se mi s ním dobře pracovalo, protože mi pokaždé dával velkou tvůrčí svobodu. Mohl jsem experimentovat. Někdy jsem pracoval se symfonickým orchestrem, jindy jsem si zase zkusil elektronickou hudbu.

Hrajete si někdy doma pro radost na piano nebo jiný nástroj?

Už ne. Původně jsem hrál na dechové nástroje. Vystudoval jsem hru na klarinet, potom jsem hrál na flétnu, přidal jsem všechny druhy saxofonů. Poté jsem se učil na piano, trumpetu a violoncello. Ale mnoho let už nehraju a soustředím se jen na skladbu. Že bych si sedl ke klavíru a jen tak si zahrál, to už se neděje. Ale živý zvuk nástrojů miluju a mám štěstí, že mě i díky mé dceři stále obklopuje.