Navzdory titulu není adaptací oceňovaného filmu režiséra Pedro Almodóvara. Spojuje ji s ním však téma vztahu matka a syn, stejně jako s inscenací Klid rumunsko-maďarského divadla, uvedenou na festivalu předchozí večer.

Režiséra inscenace Michala Borczucha a jeho kmenového herce Krysztofa Zarzeckého pojí fakt, že oběma zemřely matky na rakovinu, když byli ještě velmi mladí. A tak se rozhodli o svých matkách vytvořit inscenaci založenou na vzpomínkách a útržkovitém těkání mezi fikcí, stylizovanými připomínkami minulosti a takzvaným skutečným životem. Aspoň tak praví anotace. Skutečnost je ale méně poutavá.

Téměř tříhodinový opus hraný bez pauzy má stejně daleko k autenticitě jako k alespoň trochu poutavému divadelnímu tvaru. Vstupní část naznačující souvislosti onemocnění jedné z matek s výbuchem jaderné elektrárny v Černobylu, přináší slibné téma.

Ale následně se varíruje nekonečná diskuse o tom, zda je herečkám příjemné hrát matku pana režiséra, neustále se únavně řeční a řeční, bez nosných divadelních situací a momentů.

Pětice protagonistek se ztrácí v rozlehlém industriálním prostoru DEPA2015 a slibované silné herecké výkony se jaksi nekonají. Stejně jako anoncovaná lehkost a humor. „Něco mezi psychoanalýzou a spiritismem,“ psala polská kritika.

Na plzeňském festivalu to vše nahradila nuda, postrádající divadelní kvality, přesah i osobní zaujetí. Přesně to, co měl skvělý rumunsko-maďarský Klid.