RECENZE: Druhá štvanice na antické téma Orfeus

Až do 20. září se budou moci diváci prokousávat náročnou metaforikou režiséra Jana Nebeského, reflektujícího se svou stabilní hereckou dvojicí­ Davidem Prachařem a Lucií Trmíkovou a s dalšími chóristy spíše z oblasti pohybového divadla příběh lásky až za hrob pěvce a hudebníka Orfea a jeho Eurydiky.

Pozor ale. Nebyl by to Nebeský, aby divákům podívanou nezkomplikoval. Ano, provází je peripetiemi jejich osudu. Orfeus patří k herojům největším, podnikl už s argonauty výpravu za zlatým rounem. Jeho hlavním údělem byl však teprve příběh po ztrátě milované choti, kterou zabil jedovatý had a on si ji vyprosil z podsvětí zpět.

Prvním Nebeského rébusem jsou už postavy jeho inscenace pohybující se v úvodu na louce nad mrtvým Orfeem, rozsápaným thráckými ženami za jeho odklon od světského života, a potom čtvercová písková aréna se vstupem do podsvětí a se vzduchovými průhlednými koulemi éterického mezisvětí s tanečníky uvnitř „bublin“.

Nikdo nehraje Euryfiku, převozníka Charóna, vládce záhrobní říše Háda, jeho choť Persefonu nebo vražedné Thráčanky. Všichni jsou totiž Orfeové. Za Prachaře alternující Saša Rašilov i tanečníci Zuzana Herényiová, Alena Krivileva, Václav Kuneš a Filip Staněk.

Milost děje se skrze velké téma o síle umění, neboť kdo zaslechl Orfeův zpěv, krásou tónů a jejich barev oněměl, prý dokonce i listy osik se přestaly třást, zvěř a ptáci se k mistrovi sbíhali a slétali zapomínajíce na plachost a vůkol vládl pokoj a mír. Režisér s přispěním dramaturga Martina Hýči se ale prokousal až ke kritickým obrazům fetišizace s manýrami současných hvězd, hýčkaných nemravným a jen o vlastním prospěchu přemýšlejícím bulvárním okolím.

Na Prachaře i na Trmíkovou, snad i na Rašilova, se může Nebeský spolehnout. Jsou ve výrazu přesní, provokující, přemýšliví. ­Orfeus na Štvanici je brilantní pocitovou féerií pramenící v nevyčerpatelné Nebeského fantazii a invenci.