Produkoval alba skupin Lucie, Mňága a Žďorp i Garage, vydal několik svých sólových alb, přičemž to poslední se jmenuje Always a vyšlo v roce 2014, a s Ivanem Hlasem, Davidem Kollerem a Karlem Šůchou byl členem hudebního projektu Alias, s nímž poslal do světa stejnojmennou desku (1997).

FOTO: Lucie Levá

Vracíte se do České republiky rád?

Velice rád. Cítím se tu příjemně a jsem šťastný, že mohu mluvit česky. Připomínám si tu dobu mládí, krásné chvíle, které jsem tu prožil. Na koncertech mě pak těší, že mohu zpívat i písničky v češtině nebo se mohu na jednom pódiu setkat třeba s Jiřím Suchým a zazpívat si s ním. To se nám povedlo loni na festivalu Metronome v Praze.

Na druhou stranu jsem v Čechách odkázán jen na kamarády, lidi, s nimiž jsem někdy v minulosti spolupracoval, nebo ty, se kterými si máme co říct. Nikdo z mé rodiny v Čechách už nežije, rodiče, tety i strýcové již bohužel zemřeli.

O čem jste si loni s Jiřím Suchým povídali?

Kdykoli se setkáme, máme si co říct. Ptám se ho na věci, které on zažil a pro mě jsou zajímavé či inspirující. Třeba jaký měl vztah s Janem Werichem nebo s Jiřím Šlitrem. Mluvil jsem s ním i o jeho malování, které je podle mě úžasné. Vnímám ho jako bytostného českého umělce, kumštýře, kterých už v téhle zemi moc není.

Vyprávěl mi ale třeba i o tom, jak se dříve ucházeli o ženy a jak o ně bojovali. Jednou jsem mu pochleboval a říkal, že je opravdu skvělý umělec. On se na mě podíval a řekl: Ivane, asi jsme dobří oba. To mě samozřejmě potěšilo.

FOTO: Lucie Levá

Přinesou vaše nadcházející koncerty nějaké překvapení?

Budu vůbec poprvé zpívat písničku, ke které mi napsala text Patti Smithová. Jmenuje se Citizenship, tedy Občanství, a ona ten text vystřihla za pár minut. Když je člověk emigrant, legálně v Americe dostane občanství za pět let. Já ale udělal blbost, která to všechno zkomplikovala.

Po invazi sovětských vojsk do Československa uteklo do zahraničí hodně Čechů. Byl mezi nimi i můj kamarád Tomáš Roztočil ze skupiny Saze. Přijel za mnou do New Yorku, kde jsem studoval, a já mu pomohl dostat se do školy. Připravoval jsem ho na to, že život v Americe není laciný, a pak jsem mu sehnal práci v restauraci. Úřady na to ale přišly, a protože jsem touto pomocí překročil zákon, mé čekání na americké občanství se protáhlo z pěti na třináct let.

Když jsme pak s kapelou Patti Smithové jezdili hrát do Evropy, měl jsem speciální pas a musel jsem všude žádat o víza. Ostatní muzikanti na mě museli pokaždé na hranicích čekat, protože jsem procházel speciální kontrolou.

Během natáčení třetí desky Easter v roce 1977 jsem nabídl Patti Smithové písničku. Poslechla si ji a z fleku napsala text s názvem Citizenship. Je v něm celý můj imigrační příběh.

To jste se znali tak dobře?

Můj příběh znala podrobně. V té době jsme spolu byli čtyřiadvacet hodin denně a hovořili jsme úplně o všem. Tu písničku jsem dosud na koncertech neprezentoval, ale tentokrát jsem se rozhodl to změnit. Doufám, že ji nepokazím. Budu ji hrát na piano.

Napsal jste ji u piana?

Kdepak, původně to byla zběsilá kytarová skladba. V době, kdy jsem ji napsal, jsem byl ortodoxní rocker. Pro koncertní prezentaci jsem ji teď ale upravil.

Proč jste ji dosud nikdy nezpíval?

Nebyla na to vhodná doba, navíc se v posledních letech celý svět potýká s problémem imigrace a já si nebyl jist, jak by ji lidé přijali.

FOTO: Lucie Levá

Co si o přílivu uprchlíků do Evropy myslíte?

Celou věc sleduju s vědomím, že totéž se klidně mohlo stát v Americe. Ptám se, proč se paní Merkelová ještě neomluvila za to, co svým vstřícným přístupem k imigrantům způsobila. Myslím si totiž, že je neměla pouštět do Evropy. V době, kdy máme OSN a armádu, měla vzniknout území, která by uprchlíky takříkajíc sbírala. Byla by na území, ze kterých utíkají, a OSN by zajistila, aby tam na ně nikdo nestřílel, aby byli v bezpečí. Způsob, jakým to evropští politici vyřešili, podle mě nebyl správný. Nemluvě o teroristických útocích, které tato doba přináší, nebo o kvótách na přijímání uprchlíků.

Absolvujete koncertní turné také ve Spojených státech nebo v jiných zemích?

V podstatě ne. Několikrát za mnou přišli agenti a řekli mi, že mi turné připraví. Na rovinu dodali, že jim především záleží na tom, aby na mé koncerty prodali co nejvíce vstupenek, protože jejich zisk je patnáct procent. Podle jejich představ bych byl na turné neustále, hrál bych v klubech i hospodách, prostě všude a pořád. Mně už ale není dvacet a myslím, že by to pro mě bylo příliš náročné. A tak jsme se nedomluvili.

Více mě baví jezdit po univerzitách, hovořit o tom, jaké to bylo na hudební scéně v šedesátých a sedmdesátých letech, pouštět k tomu videa, film The Blank Generation, který jsem natočil v roce 1976, prostě dělat to zajímavé. Měl jsem takový pořad v Turíně a mladí lidé se velmi podivovali tomu, jaké to tehdy bylo. Kladli mi spoustu otázek a nakonec dospěli k závěru, že to tenkrát byla vlastně revoluce.

Já jim odpověděl, že to revoluce nebyla. Jen jsme byli špinaví, kolem nás bylo hodně drog i závislých na nich, prezident se na nás vykašlal a my milovali hudbu.

Vyzkoušíte si tento způsob vystupování během nadcházejícího turné?

Ano, v brněnském klubu Sono Centrum budu nejenom koncertovat, ale také přednášet a diskutovat. Moc se na to těším. A v Praze a v Brně bude před mým koncertem hrát česká skupina November 2nd.

Kdy jste se naposledy viděl s Patti Smithovou?

V roce 2003. Pozvala mě na svůj koncert a na pódiu jsme si spolu zazpívali písničku. S Iggym Popem jsme se ale viděli loni. Vydával novou knihu a já se byl podívat na jeho autogramiádě.