Chinaski: Pokusíme se zapsat do Guinnessovy knihy rekordů

Táborský: Tři týdny jsme měli dovolenou, což znamenalo, že jsme neměli vůbec žádné kapelní povinnosti. Každý z nás někam odjel. V červenci jsme ale natáčeli videoklip k písničce Venku je na nule a plnili jsme i nějaké závazky, které jsme jako členové Chinaski měli.

Na letních festivalech jsme hrávali pravidelně. Mám pocit, že tato pauza byla naše první po asi deseti letech. Pro mě to sice bylo nezvyklé, pomohla nám ale odpočinout si psychicky a nachystat se na to, co přijde.

Malátný: S tímto big bandem zpívají různí zpěváci, například Matěj Ruppert, Ondřej Ruml nebo Jitka Zelenková. Jeho členové mě před časem oslovili s tím, jestli bych si s nimi nechtěl zazpívat. A protože teď máme s Chinaski pauzu, na pár koncertů jsem kývl. Není to vyloženě jednorázová spolupráce, ale zároveň není na dlouho. Letos nás ještě čekají dvě vystoupení a potom to skončí.

Táborský: Koncept to nebyl, přišlo to spíš náhodou. Měli jsme naplánovaná nějaká vystoupení v cizině, a když jsme jeli do Austrálie, řekli jsme si, že bychom mohli týden volna, který jsme tam měli, využít a zkusit něco udělat. Náš producent Greg Haver bydlel na Novém Zélandu, a tak jsme vymysleli dvě písničky, on zamluvil studio v Brisbane, kde jsme trávili volný čas, a nahráli jsme je.

Dopadlo to dobře a zároveň to pro nás byla zajímavá zkušenost. A tak když jsme pak za půl roku jeli hrát do Londýna, i tam jsme si zamluvili studio. Totéž jsme udělali při pobytu v Americe. Ve výsledku na tom bylo zajímavé, že jsme pokaždé pracovali s jinými lidmi, v jiném prostředí i v jiné náladě. Bylo to sice finančně i časově náročné, ale mě osobně to bavilo.

Malátný: Jak kdy. Naším cílem nebylo jet co nejdále a tam natáčet. Jen jsme využili toho, že jsme měli možnost v zahraničí koncertovat. Obvykle se deska točí tak, že se kapela zavře na měsíc do studia a v něm ze sebe vyždímá všechno, co se dá. My ale tentokrát jeli do Austrálie a věděli jsme, že budeme točit jen dvě písničky. Tím pádem jsme měli dost času na to je vybrat a připravit. A já věděl, že pak budu mít další čtyři měsíce na to, abych napsal dva tři nové texty. Byla to tedy postupná práce.

Některé písničky se narodily v zahraničí, některé u nás a venku jsme je natočili. Závěrečná a největší část natáčení probíhala v Aucklandu na Novém Zélandu. V té době jsme měli půlku alba nahranou a tam jsme dodělávali zbytek. Přímo tam vznikly dvě úplně nové skladby, jedna se jmenuje Potkal jsem tě zase po letech a druhá Záhada. Je v nich atmosféra večerů, kdy jsme dorazili někam do baru a náš vydavatel Laci Vajdička tancoval něco, co vypadalo jako lambada. V těch textech je otisknuté místo i okamžik.

Táborský: Určitě. Když si je dnes poslechnu, vždycky si vybavím místo, na němž jsme je nahrávali. Posluchači to asi těžko poznají, ale pro mě v nich ta vzpomínka je. Například písnička Tamaryšek vznikla na poušti v Americe. Projížděli jsme ji v noci a míjeli jsme Tamarisk Road. Vždycky, když ji slyším, vzpomenu si na tu noční cestu i na suchý vzduch, který tam byl.

Malátný: Naopak. Nahrávání poslední desky mám spojené se zásadním pocitem, a to je volnost a jakási nezodpovědost. V minulosti jsme vždycky chodili do studia maximálně připravení. Neexistovalo, že by nám chyběl text, anebo by nebylo něco vymyšleného. Při natáčení alba Rockfield jsme si zkusili, jaké je jet do studia a nemít všechno úplně připravené. A ono to klaplo.

Deska Není nám do pláče vznikala na etapy, a tak jsme si řekli, že to zase zkusíme tak, že nebudeme stoprocentně připravení. Věděli jsme koneckonců, že když to nevyjde, nahrajeme to příště. Užili jsme si totální svobodu v tvorbě.

Malátný: Fungovalo. Zbavili jsme se strachu, odpovědnosti vůči očekáváním, vůči nutnosti cokoli obhajovat i potřebě překonávat pomyslné laťky. Bylo to svobodné a v nejlepším smyslu slova nezodpovědné. Přišlo mi to nádherné a jsem rád, že jsme to mohli prožít.

Já si totiž vždycky představoval, že to mnohé slavné kapely takhle dělají. Vyjedou na světové turné, a když mají týden volno, někde v karavanu vymyslí písně a na nějaké další zastávce je ve studiu natočí. Přitom jsou v prostředí, ve kterém nikoho neznají, ale prostě to tam nabouchají.

Malátný: V tom je velký rozdíl. Když jsme v roce 1995 točili první desku, bylo to po deseti letech hraní a nespoutané svobody. Šli jsme ale do studia, byli jsme naprosto připravení a za deset dní jsme album nahráli. V tom už žádná svoboda nebyla. Ve studiu jsme byli poprvé, ze všeho jsme byli vyjevení a poslouchali jsme rady producentů Radima Hladíka a Bohouše Zatloukala, jako by to byli naši tátové. Měli jsme jen bezvadnou pozici v tom, že jsme vybírali písničky z hromady těch, které jsme měli v repertoáru.

Táborský: Mě osobně to potkává v podstatě každý druhý den. Řešit to lze jedině tím, že nakonec tu dobrou písničku napíšu.

Malátný: Před asi třinácti lety jsem prožíval období, kdy jsem nenapsal nic déle než rok. Neměl jsem chuť, inspiraci, zkrátka ve mně tvůrčí potenciál odumřel. Vté době jsem napsal jednu jedinou píseň, ve které se zpívá: „Ztratil jsem se mezi svými pochybnými beaty a rýmy.“ Jmenuje se Beaty & rýmy a je na albu Music Bar z roku 2005. V té době naštěstí psaní textů převzal náš bubeník Pavel Grohman, takže se to zvládlo.

Další záblesk beznaděje jsem měl před sedmi lety, kdy jsme vydali desku Není na co čekat. Myslím si, že se moc nepovedla, ani jednu písničku z ní dnes nehrajeme na koncertech a lze říct, že to byl tak trochu propadák.

Tenkrát mě opět napadlo, že jsme už možná všechno to dobré, co jsme v sobě měli, dali ven a bez Pavla Grohmana, který v červenci 2008 tragicky zemřel, to dál nezvládneme.

Dnes si myslím, že jsme tu desku trochu uspěchali. Chtěli jsme dát světu najevo a sami sobě dokázat, že budeme hrát dál a zvládneme to. Písničky z ní nejsou v základu tak úplně špatné, ale když jsem je nedávno poslouchal, přišly mi zvukově a výrazově nedotažené.

Jediné, co lze ve chvílích takové krize udělat, je to, že se nad ty chmurné myšlenky povznesete.

Malátný: Dvě naše poslední desky jsou o tom, že jsme se dokázali na všechny ty obavy vykašlat. Když jsme odjeli nahrávat minulou desku do Rockfieldu, neměl jsem připravené sloky k písničce Každý ráno. Před lety bych kvůli tomu nespal, ale tentokrát mi to bylo úplně jedno. Možná jsem se dokonce trochu potutelně těšil na to, jak to dopadne.

Malátný: Myslím, že spíš s tím, jaké zkušenosti člověk během života nabere. Pět let nám trvalo, než jsme se vyrovnali s Pavlovou smrtí a našli cestu, jak fungovat dál. Potom ještě chvíli trvalo, než jsme nahráli album Rockfield.

Na něm jsme se ale postavili pevně na vlastní nohy a dospěli jsme k závěru, že absolutně nepřijmeme pocit, že bychom měli něco překonávat nebo obhajovat.

Táborský: Ano, jsme. Nedávno jsme byli s našimi dětmi na vodě a jeho synové byli s námi. Je jim čtrnáct a jedenáct a jsou bezvadní. Bavilo nás třeba i to, jak se starali o menší děti, které tam byly.

Malátný: Pavel by z nich měl určitě radost. Dohodli jsme se, že až příště pojedeme do Ameriky, vezmeme Pavlovu ženu a staršího syna Jáchyma s sebou.

Táborský: Naším cílem je přenést to nejlepší, co v nás je, na pódia. Chceme, aby si s námi diváci zpívali, aby koncerty byly parádní a lidi na ně v dobrém vzpomínali.

Malátný: Postavíme je na písničkách, ne na vizuálních efektech. Za léta hraní víme, že kdykoli jsme se pokusili na něco si hrát nebo se nějak stylizovat, nikdy to nefungovalo. Jsme obyčejní kluci, kteří hrajou obyčejné písničky na tři akordy, a celá ta ambaláž kolem nám nikdy k ničemu nebyla. Spíš nás rozhodila.

Na koncertech ale samozřejmě budou světla, nechali jsme si postavit pódium podle našich představ, na celý set s námi na scéně bude pianista Honza Steinsdörfer. Budou i velké projekce, které budou vycházet z obalu alba Není nám do pláče. A také se pokusíme zapsat do Guinnessovy knihy rekordů.

Malátný: Když jsme v Aucklandu dodělávali poslední desku, byli jsme pozvaní na dernisáž výstavy malíře Gottfrieda Lindauera, který na Novém Zélandu v minulém století žil a maloval maorské náčelníky. Mezi hosty byl Frank Tomas Grapl junior. Jeho otec je Čech a maminka Maorka. Seznámili jsme se, zjistili jsme, že je to bezvadný chlapík, a mě na té výstavě napadlo, že by bylo skvělé, kdyby album začalo maorským odpočítáváním.

Frank se pro to nadchl a nahrál pasáž, která je na začátku alba. V maorštine v ní říká: „Dámy a pánové, dovolte mi, abych vám představil novou desku Chinaski. Raz, dva, tři. čtyři…“

Potom nám řekl, že je náš velký fanda a za to, že jsme mu umožnili na našem albu být, naučí nás hromadný maorský tanec haka. A tak když jsme dotočili poslední tóny, svlékl se do půl těla a hodinu nás ho učil. Pro nás to byl skoro až duchovní zážitek.

Později nám sdělil, že Haku v jeden moment tančilo nejvíce osm tisíc lidí, jak stojí v Guinnessově knize rekordů. Napadlo ho, že při posledním koncertu turné v pražské O2 areně bude v hale více než deset tisíc lidí a že bychom mohli společně rekord překonat. My se přiznali, že jsme plánovali na konci koncertu haku zatančit, ale jeho nápad se nám líbí. On řekl, že bude potřebovat patnáct minut před začátkem koncertu, projekční plochy a mikrofon k tomu, aby lidi v hale tanec naučil. Na konci koncertu trhneme ten světový rekord. My na to řekli: „OK“

Táborský: Na koncert přijde inspektor z Guinnessovy knihy rekordů, který posoudí, jestli může být rekord zapsán.