Článek
Jako karikaturista si autor pohrává především s typickými znaky osobnosti. Kresby se vyznačují jednoduchostí a vtipností, ale zobrazované lidi rozhodně nezesměšňují.
I když má básník Vítězslav Nezval šikmé oči, prozaik Josef Škvorecký masivní brýle a spisovatel Ludvík Vaculík bujnou kštici, je z každého obrázku patrné, že k nim tvůrce přistupuje s respektem a úctou.
Vizuálně nejkomplexnější jsou koláže. Právě u nich mohl Hoffmeister naplno zúročit okouzlení dadaistickým humorem a objevování překvapivých souvislostí mezi věcmi.
Modely v krajině
Práce Víla dálnic z roku 1972 spojuje na první pohled nespojitelné – erotično ženského aktu s rozbitou asfaltovou silnicí. Dáma stojí v jedné zaplavené díře jako v lesním jezírku a na hladině se pro dokonalý dojem zrcadlí obraz nějaké větve. V pozadí se válí velký cestovní kufr, jako by se nahá slečna chtěla na úmorné cestě jen osvěžit.
Podobně si Hoffmeister upravil skutečnost na koláži Pocta Rodinovi (1973). Tři nahá těla pózují jako akademické modely v zasněžené horské krajině. Připomínají barokní sochy, které někdo poztrácel v divoké přírodě.
U ilustrací se nechává inspirovat japonským kaligrafickým uměním. Černou linku vede na bílém papíře s jistotou a vytváří jejím prostřednictvím překvapivé mikrokosmy. Někde sahá až ke kubistické hranatosti tvaru, jinde operuje s výrazovým minimalismem a dokáže pracovat i s komiksovou zkratkou.
Hoffmeisterova díla v sobě mají především jakýsi výtvarný odstup, díky němuž si může tvůrce snadno posouvat reálnými osobami, věcmi i zvířaty jako s šachovými figurkami. A nepotřebuje k tomu žádné velké výtvarné prostředky, protože v jednoduchosti, jak známo, vězí krása.