Článek
Jako karikaturista si autor pohrává především s typickými znaky osobnosti. Kresby se vyznačují jednoduchostí a vtipností, ale zobrazované lidi rozhodně nezesměšňují.
I když má básník Vítězslav Nezval šikmé oči, prozaik Josef Škvorecký masivní brýle a spisovatel Ludvík Vaculík bujnou kštici, je z každého obrázku patrné, že k nim tvůrce přistupuje s respektem a úctou.
Vizuálně nejkomplexnější jsou koláže. Právě u nich mohl Hoffmeister naplno zúročit okouzlení dadaistickým humorem a objevování překvapivých souvislostí mezi věcmi.
Modely v krajině
Práce Víla dálnic z roku 1972 spojuje na první pohled nespojitelné – erotično ženského aktu s rozbitou asfaltovou silnicí. Dáma stojí v jedné zaplavené díře jako v lesním jezírku a na hladině se pro dokonalý dojem zrcadlí obraz nějaké větve. V pozadí se válí velký cestovní kufr, jako by se nahá slečna chtěla na úmorné cestě jen osvěžit.
A. Hpffmeister: Pohádka
Podobně si Hoffmeister upravil skutečnost na koláži Pocta Rodinovi (1973). Tři nahá těla pózují jako akademické modely v zasněžené horské krajině. Připomínají barokní sochy, které někdo poztrácel v divoké přírodě.
U ilustrací se nechává inspirovat japonským kaligrafickým uměním. Černou linku vede na bílém papíře s jistotou a vytváří jejím prostřednictvím překvapivé mikrokosmy. Někde sahá až ke kubistické hranatosti tvaru, jinde operuje s výrazovým minimalismem a dokáže pracovat i s komiksovou zkratkou.
Hoffmeisterova díla v sobě mají především jakýsi výtvarný odstup, díky němuž si může tvůrce snadno posouvat reálnými osobami, věcmi i zvířaty jako s šachovými figurkami. A nepotřebuje k tomu žádné velké výtvarné prostředky, protože v jednoduchosti, jak známo, vězí krása.