Existovaly nějaké strachy, které vás provázely v době, kdy jste se vraceli na scénu?

Bína: Nebylo pro ně místo. Možná být mohly, ale člověk se jimi nesmí zabývat. Jediné, co nás hnalo a motivovalo, byla hudba a to, že jsme začali v kapele fungovat jako jeden člověk.

Když proběhla první zkouška, věděli jsme, že pakliže spolu sdílíme tolik radosti z muziky a energie z toho všeho, můžeme klidně zase fungovat. Necítili jsme tedy žádné obavy. Hned při prvním setkání jsme věděli, že je to krásné, a těšili jsme se, až to budeme moci prožívat s lidmi na koncertech.

Šoltis: To zázračné fungování, které od té doby prožíváme, se netýká jenom kapely. Máme skvělého manažera, zvukaře a vůbec všechny lidi, kteří se kolem Minus123minut točí. Je to všechno nesmírně harmonické.

Od začátku jste hráli starší skladby a publikum je s nadšením přijalo. Utvrdilo vás to v tom, že jsou nadčasové?

Janáček: Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel, ale asi na tom něco bude. Naše kapela nikdy netvořila a nehrála pod vlivem dobových trendů. Skladby vždy vycházely z našich srdcí a náš projev byl vždy naprosto přirozený. Jestliže se bavíme o nějaké nadčasovosti, pak vyšla právě z toho.

Bína: Z písniček z našeho prvního období jsme si vybrali ty, které nás harmonicky a rytmicky baví a dodnes nás nejvíce naplňují. Přece jen jsme ale v době jejich vzniku byli o mnoho let mladší, měli jsme jiné názory, jinak jsme vnímali svět a košatost hudby. Nejméně v sedmi případech jsme tedy v aranžích a harmoniích něco poupravili či předělali. Udělali jsme to vždy ve chvíli, kdy jsme pocítili, že je škoda, že jsme tehdy nějaký moment více nerozvinuli nebo k němu nepřistoupili jinak.

Přinesly vám první koncerty po návratu na scénu silné zážitky?

Bína: Každý koncert pro nás je silný zážitek, ale z toho, jaké uvítání nám lidé připravili na loňském vystoupení v pražském Paláci Akropolis, jsme byli až dojatí. Bylo to pro nás symbolické v tom, že si pamatujeme na místa a momenty, kdy jsme v Praze na koncertech zažívali s diváky doslova magma, které vznikalo, jakmile se s nimi kapela energeticky pevně propojila. Když ale loňský koncert v Paláci Akropolis skončil, řekli jsme si s Fredrikem, že jsme předtím nic tak silného nezažili.

Šoltis: Máme za sebou asi šedesát koncertů a podobné věci se nám dějí dost často.

Bína: Také jsme neustále překvapováni tím, kolik skvělých muzikantů za námi chodí a říká nám, že na naší hudbě v devadesátých letech vyrůstali. My v té době vůbec netušili, že by na někoho mohla naše muzika mít tak inspirující vliv. Nebyli jsme žádné ikony, žádní borci. Byli jsme normální kluci, kteří s láskou a energií hrají hudbu.

Janáček: Přesně tak, vůbec jsme tenkrát netušili, že můžeme někoho tak moc inspirovat. Prostě jsme si užívali ty parádní věci, které jsme zažívali na koncertech. Teď nás samozřejmě těší, že jsme v té době asi něco znamenali.

FOTO: Zdeněk Bína

Začali jste už skládat nové písně?

Bína: Všechno necháváme plynout a fungovat tak, jak to přichází. A tak když jsme na koncertu v Prešově na Slovensku v červnu oslavovali mou novou kytaru, se kterou jsem pak v noci ležel v posteli, pod vlivem radosti z toho okamžiku vznikl motiv, který se stal základem pro náš budoucí singl.

Minulý týden jsme k němu nahráli hudební základy s producentem Lukášem Chromkem, který je velmi citlivý a skvěle do naší party zapadl. Tu písničku vnímám jako harmonicky i rytmicky bohatší než naše starší. Dostala název Invisible World, text napsal Fredrik a chtěli bychom ji vydat i s videoklipem. No a máme už i nápad na další.

Bude z toho album?

Bína: Rozhodli jsme se dělat věci přirozeně a nevstupovat do modelu, v němž bychom se necítili komfortně. Budou vznikat nové písničky, budeme je vydávat, ale na desku nemyslíme.

Napíšete někdy písničku s českým textem?

Bína: Poprvé v životě jsem tomu trochu nakloněný, protože za poslední rok jsem napsal asi tři skladby s českým textem.

Už jste skladby s českými texty někde prezentoval?

Bína: Jednu jsem hrál v televizní Show Jana Krause spolu s Adamem Kollerem a Honzou Urbancem. Bylo to několik týdnů předtím, než se naše kapela vrátila na scénu.

Pozvali nás do toho pořadu v době, kdy v Čechách narůstala celospolečenská fobie pramenící z neustále servírovaného strachu z uprchlíků. Pozoroval jsem, co se ve společnosti děje, a uvědomoval jsem si, že z podobných hysterií vznikaly v minulosti ty největší problémy a konflikty. Když lidé přestávají mít srdce, je to velký problém.

Rozhodl jsem se tedy jako hudebník k tomu vyjádřit, a byť jsme do toho pořadu měli původně nachystanou úplně jinou, napsal jsem písničku Vítr, která lidem sdělila, že burcování a podněcování strachu v nich je cesta do pekel. A říct jsem to samozřejmě musel česky.