Lze vaši knihu vnímat jako zprávu o generaci mileniálů?

Nad tím jsem nepřemýšlel, ale určitě se tak vnímat dá. Je to ostatně upřímná zpověď člověka, který do této generace spadá.

Takže to, co prožívá váš hrdina, by se dalo vnímat jako poplatné pro jakéhokoli jiného člověka té generace?

Tím si nejsem jistý, protože si nejsem jistý, zda jsem úplně dobrý vzorek této generace. Mám pocit, že coby introvert žiji uzavřeněji než většina mileniálů. Jsem málo rozpustilý.

Co si váš hrdina dělá sám?

To je dobrá otázka – všechno. Název funguje jako dvojsmysl. Může na někoho působit přisprostle, ale myslím, že jen v případě, že je ten někdo sám přisprostlý. Hrdina Martin si v průběhu příběhu uvědomuje, že ať se mu v životě děje cokoli, dobrého i špatného, tak si za to může aspoň trochu sám. On sám je strůjcem svého osudu. A zjišťuje, že jestli chce být šťastný, tak se o to bude muset postarat a nespoléhat na to, že se něco stane samo nebo mu někdo něco dá.

Proč jste pro svou prvotinu zvolil formu deníku?

Jak jsem v průběhu let psal fejetony do Espritu, Lidovek, tak tam jsem si ji několikrát zkusil a dobře se mi v ní psalo. Přirozeně na to měla vliv Helen Fieldingová, jejíž Deníky Bridget Jones miluju. Je jednou z autorek, jejichž tvorba mě přivedla k nápadu zkusit vůbec něco napsat. Svou roli ale sehrálo i to, že jsem si v minulosti vedl deníky a na tuto formu jsem si tak prostě zvykl.

Takže román trochu vychází z vašich vlastních deníků?

Ano, víc než trochu. Sice v knize píšu, že je to fikce, a ona to fikce je, ale většina těch situací a dialogů i monologů se opravdu odehrála a nějakým způsobem jsou tím pádem autentické. Zaznamenával jsem si je do deníků a těmi jsem pak listoval a vycházel z nich.

V knize někdy postupujete i po minutách. Jak dlouho jste knihu psal?

Přes půl roku, ale materiály jsem sbíral řadu let. Takže i když je spousta původních událostí stará roky, deníková forma mi umožnila vyprávět průběžně a zachycovat do knihy i různé další události ještě zatepla.

Plánujete se do budoucna věnovat i jiným formám prózy, nebo chcete pokračovat ve formě deníku?

Těžko říct, jestli budu vůbec pokračovat. Teď čekám, jaká bude odezva. S ohledem na dosavadní reakce zvažuji, zda pokračovat nejen v deníkové formě, ale i v této dějové lince, anebo zvolit něco úplně jiného. Tím, že je to relativně autentické, se v knize spousta lidí nachází, a to může být nepříjemné, jelikož nechápou, že i když byli inspirací, nepíšu přímo o nich.

V určitém aspektu vaše kniha připomíná Buzíčky Jana Folného. Dá se vnímat i jako exkurze do homosexuální komunity pro někoho, kdo do ní nevidí?

Přiznám se, že tím si nejsem úplně jistý. Buzíčky Jana Folného doma mám, ale četl je přítel, nikoliv já, takže nemohu s čistým svědomím říci, nakolik jsou si knihy podobné. Hádám nicméně, že rozdíl mezi námi je v tom, že jsem svoji knihu vůbec nekoncipoval coby gay literaturu. Nechtěl jsem ji škatulkovat.

Když si totiž člověk píše deník, píše si ho upřímně. Nikdo si nepíše deník z pohledu gaye nebo nějaké jiné menšiny, protože tak o sobě snad nikdo ani nesmýšlí. Nebo aspoň já ne. Ta orientace je pro mě natolik přirozená věc, že ji ani nevnímám. Když to přeženu, je to jako byste se mě ptala, zda se dá kniha vnímat i jako exkurze do života zelenookého člověka. Vlastně až teď zpětně si uvědomuji, že Dělám si to sám může sloužit jako vhled do naší komunity. A to je v pořádku.

Myslím a doufám přesto, že se v postavách stejně tak může najít kdokoliv bez ohledu na orientaci.