Za předcházející album Milokraj z roku 2013, které jste natočila s Tomášem Liškou, jste získala nominaci na Cenu Anděl v žánrové kategorii World Music. Bylo to pro vaše další hudební působení přínosné?

To se mi těžko posuzuje, protože do roku 2012, kdy jsme skupinu Milokraj dali dohromady a natočili stejnojmennou desku, jsem ještě žila v New Yorku a o návratu do Čech jsem teprve uvažovala. Nakonec jsem se vrátila, ale přesto mohu těžko objektivně říct, jestli mi nominace pomohla. Přišla v době, kdy jsem tu zapouštěla kořeny, neměla jsem to s čím porovnat.

Obecně si ale myslím, že pomohla. V republice je jistě řada lidí, kteří Ceny Anděl sledují, a díky té nominaci se o našem albu dozvěděli.

V Americe jste žila třiadvacet let a v New Yorku šestnáct. Proč jste se vrátila?

Za šestnáct let v New Yorku jsem velice vděčná, protože to město je úžasně kulturní. Každý v něm prožije nějaký osud, a mě ten můj nakonec zavál domů.

Z tehdejšího Československa jsme s mámou emigrovaly, když mi bylo jedenáct let. Hovořila jsem pak stále česky, snažila jsem se rodný jazyk nezapomenout, jenže jsem žila v jiném prostředí, kde jsem nebyla napojena na českou komunitu a kulturu. Zpívala jsem ve sborech a napojila jsem se na hispánskou komunitu, ke které jsem si vybudovala velice silnou vazbu.

Potom jsem se ale dostala do bodu, kdy jsem pocítila krizi identity. Uvědomila jsem si, že zpívám třetím jazykem, tedy španělsky, jsem tím nadšená, ale chybí mi vazby k mým předkům.

Také jsem cítila, že ačkoli mě hispánská komunita přijala mezi sebe, v Americe mě publikum vnímalo jako někoho zvenčí, kdo se k ní připojil proto, že má rád její hudbu a snaží se ji dělat dobře. Pořád jsem ovšem byla takový zvláštní cizinec – tedy emigrant v Americe, jenž si zvolil ještě jinou kulturu, která je mu blízká, a nesnaží se stát Američanem.

Těžko se mi stručně popisuje do detailu to, co člověk prožil v latinskoamerické komunitě v USA jako český emigrant.

Vedly vás k návratu domů i nějaké ryze praktické věci?

Nechtěla jsem skončit jako řada muzikantů v New Yorku, kteří ve čtyřiceti letech vyhazují peníze za vysoký nájem a nemají zdravotní pojištění. Spousta mých kolegů, kteří mají na hudební scéně dobré renomé, tak v New Yorku skutečně žije. Město je krásné a inspirativní, zároveň je ale nemilosrdné. A tak jsem se rozhodla vrátit do Čech.

V Americe jste si našla svou cestu k latinskoamerické hudbě. Čím vás přitáhla?

Lidová hudba mi byla vždycky velmi blízká, ať už pocházela z jakéhokoli regionu. Od čtrnácti let jsem pak měla různé učitele latinskoamerické hudby, kteří mě její atmosférou i historií velmi zasvěceně provázeli.

New York byla v tomto ohledu má konzervatoř, protože tam nebylo možné navštěvovat nějakou oficiální školu latinskoamerické hudby. Nic takového tam nebylo, a tak člověk, který měl o ni zájem, si musel vyhledat učitele sám.

Na novém albu Tento svět jste spojila vlivy českého a latinskoamerického folklóru. Bylo to přirozené a šlo to lehce?

Již několikrát jsem se setkala s otázkou, zda toto propojení bylo kalkulované, nebo se oba hudební světy postupně začaly prolínat. Ve skupině Milokraj hraje houslista Stanislav Palúch, který je velká osobnost a v posledních čtyřech letech mě tak trochu provokoval k tomu, abychom spojili český a latinskoamerický folklór, protože by se toho rád účastnil a rád by si to zahrál. Viselo to tedy ve vzduchu, přičemž jsem ale chtěla, aby texty na albu byly české, neboť se chci vrátit ke své mateřštině a chci se v ní zlepšovat.

Postupem času jsem si řekla, že jelikož píšu autorské písně, je přirozené, že se budu inspirovat v hudbě, která je blízká mému srdci. Žádný kalkul za tím nebyl. Písničky na albu jsou můj hudební osud.

Na některých svých starších deskách, na kterých zpívám autorské písně ve španělštině, jsou zase cítit vlivy folklóru vlastní země, které do ní vešly naprosto přirozeně. K takovému propojování už tedy docházelo v minulosti a i tenkrát to bylo přirozené i spontánní.

Víte už dnes, kam se bude vaše tvorba dál ubírat?

Sbírka písniček, která je na albu Tento svět, se zrodila v minulých třech letech. Jsou mezi nimi i zhudebněné básně, přesto je to po hudební stránce vysoce nekomerční záležitost.

Spousta lidí mi říká, že je to smutná deska, a já jim vysvětluju, že je to výsledek mého rozpoložení a tvorby v určitém období. Nikdy jsem tedy o tomto albu nepřemýšlela tak, že by bylo dobré, aby na něm byly písničky, které se lidem budou líbit a které zajistí dobrý prodej desky.

Teď myslím na to, že bych svou příští desku chtěla mít přece jenom o něco veselejší. Ne komerčně veselejší, myslím pocitově. Domnívám se, že mé další písničky by mohly být poetické a současně více rytmické, povzbuzující.

Co pro vás vlastně znamená hudba?

Je to pro mě kotva. Mám za sebou složité životní etapy – rozvod rodičů, emigraci, spoustu stěhování, nová prostředí, návrat do rodné země. Při tom všem se mnou byla hudba a já věděla, že je to zázračná věc. Písničky, kamarádi, muzikanti, diváci, zkušenosti – toho všeho si na ní nesmírně cením.

Také si čím dál víc uvědomuju vibrace, které hudba vytváří. Když je autor schopen vytvořit takovou, jež přináší krásné nebo hojivé vibrace, je to velký dar. Dnešní svět je čím dál tím složitější a pomalu v něm začínají převažovat negativní vibrace. Jsem šťastná, že můj život je spojený s hudbou, tedy něčím, co dokáže hladit po duši. Cítím, že muzika má silný duchovní rozměr.