Jaksch na svých výpravách obešel jak velká průmyslová města jako Chomutov, Teplice nebo Ústí nad Labem, tak i nejzapadlejší vísky na Šumavě, v Krušných Horách a v Orlických horách. O kráse těch krajů se nic nedozvíme, vášnivý socialista Jaksch totiž kraj v podstatě nepopisuje, zajímá se pouze o chudé dělníky a rolníky. Jejich osudy líčí se soucitem, zaujatě a přesně, včetně takových detailů, jako je výše týdenního platu.

Obraz životních poměrů chomutovských dělníků nebo teplického ghetta je jen pro otrlé povahy. Dělníci a horníci podle Jaksche na konci týdne v podstatě neměli co jíst, protože plat za plný úvazek nestačil ani na základní potřeby. Někteří proto žebrali. K obědu měli v lepším případě samotné brambory nebo chleba, v horším případě nic. „Ve většině případů nevidí rodiny maso celý týden,“ konstatuje autor.

Všímá si také špatného zdravotního stavu horníků, hubených podvyživených dětí a šíření nemocí. Chudinské uličky Teplic líčí jako peklo „plné špíny a zápachu“, kde se šíří tuberkulóza. Neváhá použít ani spojení „lázně smrti“, aby zdůraznil kontrast luxusních teplických domů pro solventní lázeňské hosty a uliček hrůzy. Zkrátka to, co dnes vidíme v turistických zemích třetího světa, kde hned za veselou fasádou hotelů vykukuje bída - žebrající dítě, prostitutka, beznaděj.

Ptačí hlavičky z Božího daru

Fascinující jsou popisy života v malých krušnohorských obcích jako Měděnec, Boží Dar či již neexistující Přísečnice, kde panují extrémně drsné podmínky (mrazy, bouře, závěje) a k dispozici je jen les a špatná půda, která nikoho neuživí. Mezi oblíbená jídla tam patřily „ptačí hlavičky“ (malé pečené brambory bez masa) nebo zoufalá potrava ve stylu „co les dal“.

Kraj, kam se lidé nahrnuli ve středověku kvůli těžbě stříbra a železné rudy, svá naleziště poměrně rychle vyčerpal, a nastala bída. Mnozí tam neměli ani boty.

Autor ale současně nemůže ignorovat fakt, že tamní lidé své divoké melancholické hory milují a dokonce opěvují. Z dnešního hlediska je cenné, že cituje písničky sudetských lidových muzikantů, jako byl Anton Günther z Božího Daru, který si svou krušnohorštinou prozpěvoval:

„Wu da Wälder hamlich rauschn, Wu da Haad su rötlich blüht, mit kann Könich mächt ich tauschn, weil do drubn mei Heisl stieht (Tam, kde lesy tajemně šumí, tam, kde pastviny krásně pučí, ni s králem bych neměnil, domek jsem tam postavil.)

V krušnohorské chalupě nemohl chybět Klüppelsack (česky herdule). Ženy na horách totiž většinou vyráběly krajky na Klüppelsacku, což je válcovitý pytel naplněný pilinami nebo korkem. Byla to nekonečná a velmi špatně placená práce.

Jakschův styl je informačně nahuštěný, i když ne zrovna strhující, často sklouzává k seznamu fabrik, počtu propuštěných dělníků nebo k vyčíslování nákladů na bydlení či jídlo a směšných platů. Přesto se vyplatí alespoň pár reportáží přečíst, pokud čtenář má zájem pochopit problém tzv. Sudet, a tím i československé dějiny obecně.

Celkové hodnocení: 75%