Když teroristé na pařížský klub Bataclan zaútočili, Fred Dewilde byl s přáteli mezi návštěvníky. V komiksových stripech přibližuje okamžiky před útokem a hrůzy, během kterých přišlo o život několik desítek lidí.

Popisuje své pocity, kdy hleděl do očí mrtvému muži, kdy ho pokryly kousky lidských tkání a nedaleko něj přistál kousek lidské kosti. Probírá se hrůzou, kterou prožil, vzpomíná na pocity zoufalství a hranici mezi životem a smrtí, na níž balancoval.

Popisuje rovněž osudné okamžiky, kdy čas měřil na údery srdce a každý další považoval za malé vítězství nad zlem, kdy byl vděčný za každý okamžik na tomto světě navíc. Útočníky zpodobnil jako karikaturu, jako do vojenského oděné kostlivce bez lidských tváří a výrazů.

Hrdina, který přežil

Nejsilnějším momentem učinil okamžik, kdy ve chvíli, kdy teroristé pozorovali oběti a stříleli do těch, které jevily známky života, předstíral smrt. Po boku zraněné dívky ležel na zemi, prsty propletl s jejími a přijal roli alternativního otce. Textovou část pak věnuje zejména okamžikům poté.

Dewildeovo svědectví je banální ve sdělení a zároveň komplikované v přijetí, v uchopení. Je bolestné, čiší z něj zoufalství, se kterým se z něj autor snaží vzpamatovat.

Zároveň čtenáři i sobě samotnému přiznává, že není schopen s takovou zkušeností začít znovu normálně žít. Do jeho každodennosti pronikla pro jiné jen těžko pochopitelná hrůza, která ho bude pronásledovat pravděpodobně navždycky.

Dewild je v komiksu vlastně hrdinou, který přežil, jedné osobě pomohl, ale když chtěl pomáhat dál, i přes ryzí úmysl a všudypřítomný pocit lidské sounáležitosti netušil jak.

Fred Dewilde: Můj Bataclan
Argo, 48 stran, překlad Katarína Horňáčková, 198 Kč

Celkové hodnocení: 80 %