Zpěvačka Jana Jelínková: Já sama bych písničku nenapsala

Loni v tomto čase byl Honza Kalina s manželkou na Krétě a tam dostal nápad, že mi on a další členové a přátelé kapely Sto zvířat napíšou písničky pro sólovou desku, kterou společně natočíme a vyjde v den mých narozenin. Když mi to řekl, byla jsem nadšená. Nejenom ze samotného nápadu, ale třeba i z toho, že písničky napíšou moji kamarádi a texty Tomáš Belko, který je píše pro Sto zvířat a umí je napsat doslova na míru.

O mé sólové desce jsme se ale bavili už asi dva roky předtím. Spousta fanoušků mi říkala, že by je nějaká má sólovka zajímala. Sto zvířat je ale velmi zaneprázdněná kapela, takže se tenkrát nic nezrealizovalo.

O tom jsem nepřemýšlela. Chtěla jsem to prostě zkusit, a to jsem udělala. Budu moc ráda, když tenhle dárek lidi osloví a bude životaschopný.

Chystáme se ho propagovat na koncertním turné Dáma s čápem, které bude na podzim. Bude na něm blok písniček Sta zvířat a blok mých sólových. Tahle deska totiž v žádném případě neznamená, že už nebudu zpěvačkou skupiny Sto zvířat. Nedokážu si představit, že bych z ní odešla.

Protože to s mým albem vlastně bylo trochu složitější. Prapůvodně jsme k mým narozeninám chtěli vydat dvojalbum složené z deseti nových písniček Sta zvířat na jednom cédéčku a z reprezentativních, již vydaných skladeb s mým zpěvem na druhém. Mezi nimi měla být i Dáma s čápem.

Jenomže nových písniček se scházelo čím dál víc a brzy jich bylo patnáct. Opustili jsme tedy myšlenku best of alba a v průběhu natáčení se dohodli, že na mé sólové desce budou jen písně nové. A také jsme se domluvili, že Dámu s čápem zachováme v názvu desky. Ta písnička je se mnou těsně spojená a fanoušci Sta zvířat vědí, že Dáma s čápem jsem já.

Chtěla jsem, aby bylo hudebně barevné, aby na něm bylo prezentováno více žánrů, a také jsem doufala, že jako zpěvačka obstojím. Věřím, že se to podařilo.

Nijak. Když Honza Kalina přišel s nápadem, že vzniknou písničky pro mě, Tomáš z něho prý byl nadšený. V kapele Sto zvířat zpívám spoustu jeho textů, takže nikoho nenapadlo, že by něco mělo být jinak.

Kamarádka se mě dokonce jednou zeptala, jestli ten Belko není trochu ženská, protože jí přišlo pozoruhodné, jak dobře rozumí ženským myšlenkovým pochodům, rozmarům i citům. Ženská není, jeho texty jsou výsledkem umění a talentu. K tomu patří i schopnost napsat výborný text z pozice ženy, i když je muž.

V tom k písni Akční film a čína. Je o vztahu v krizi a rozchodu, a když jsem ji nazpívala, byla jsem z ní úplně dojatá. Vyhodila jsem z místnosti, ve které jsem nahrávala, všechny lidi, poprosila jsem zvukového inženýra, hudebníka a také vokalistu mého alba Pavla Bohatého, aby zhasnul a písničku mi pustil. Byla jsem z ní úplně naměkko. Je nejvíce niterná na celém albu.

Mile mě překvapily obě od Matěje Belka, což je syn textaře Tomáše Belka. Jmenují se Dokonalá píseň a Bojuju sama se sebou a vypadají, jako by vznikly v osmdesátých letech minulého století. Jsou v nich totiž mimo jiné elektronické zvuky, které k té době patřily. Všichni v kapele Sto zvířat jsme je poslouchali a známe je, ale nikdy jsme si na ně netroufli. Matěj to udělal a vznikly báječné skladby.

Bála jsem se písničky Láska, protože se v ní zpívá poměrně vysoko. Nakonec jsem byla překvapená nejenom tím, že jsem ji zvládla, ale především tím, jak to krásně vyznělo. V písni O čtrnáct let mladší je čtyřhlas, který je velmi náročný. Ve studiu jsem si všechny čtyři hlasy nazpívala sama a výsledkem jsem rovněž mile překvapená. Obě tyhle polohy se mi moc líbí.

S díky a omluvou jsem odmítla jednu, kterou napsal Filip Nebřenský. Bylo to ale kvůli Tomášovu textu, protože v něm byly obraty, které mi byly cizí a nechtěla jsem je zpívat. Šlo o vulgarismy i názory, které nesdílím.

Hraju sice na piano, ale nikdy jsem nechodila do lidové školy umění. Učila jsem se jen v rámci svých studií na pedagogické škole. Vystačím si na to, abych jako učitelka na prvním stupni základní školy zahrála dětem písničky na hudební výchově, ale na veřejnost s tím chodit nechci. Jsem přesvědčena, že bych písničku napsat neuměla.

Možná bych někdy mohla zkusit napsat nějaký text, ale nemám v sobě zatím takové to tvůrčí pnutí. Navíc když si pak přečtu texty Tomáše Belka a slyším hudební nápady svých kamarádů, nedostavují se u mě v tomto směru žádné ambice.

Vědí to. Někteří jsou dokonce fanoušci a chodí s rodiči na naše koncerty. Učím na základní škole v Holešovicích a vzpomínám si, že když jsme v roce 2002 nahráli desku Ty vole na základní škole, přišli za mnou deváťáci, plácali mě po ramenou a říkali, že ta titulní písnička je pěkná. Nakonec se mě zeptali, jestli si myslím, že by to mohla být hymna naší školy. Já jim odpověděla, že za mě určitě, ale ať se jdou zeptat pana ředitele.

Přes něj už ne.

Vždycky to pro mě byla součást života, od dětství. V rodině jsme hodně zpívali, táta i babička hráli na harmoniku, má generace se zase snažila hrát na kytary. Měla jsem pocit, že to k životu prostě patří.

Pocházím z vesničky Ratměřice, která leží mezi Voticemi a Vlašimí a v roce 2010 byla vyhlášena vesnicí roku. Když jsem ve středoškolských letech byla na internátě v Berouně, říkali mi kamarádky, že vždycky poznají, že jdu po chodbě. Ptala jsem se, jestli tak dupu, a ony mi řekly, že ne, ale že si vždycky zpívám. A já si to tenkrát vůbec neuvědomovala.

Měla jsem pak dokonce období, kdy jsem lidem neodpovídala slovy, nýbrž písničkou. Na každou jejich otázku mi jako odpověď vytanula píseň. Postupem času jsem si ale uvědomila, že ne všem je to příjemné, a tak jsem toho nechala.