Proč jste nepřijela do Karlových Varů?

Mohla jsem si vybrat mezi Cinergy a festivalem, obě akce bych nestihla, Cinergy mě pozvali první a také na mě zapůsobilo, co dělají. Ale do Karlových Varů bych určitě také chtěla. Když jsem studovala, všichni jsme si přáli mít v programu tohoto festivalu film.

Patříte ke slavné dánské generaci Dogma 95. Jak na tento manifest vzpomínáte?

V dobrém. Byl to šťastná doba, mohli jsme udělat cokoliv, všechno fungovalo. Tehdy jsem našla svůj hlas jako režisérka. Přestala jsem být perfekcionistka a začala si víc věřit. Pořád jsme v kontaktu a upřímně se divím, proč ještě v Dánsku nemáme muzeum Larse von Triera.

Proč jste začala pracovat v Británii?

Kvůli scénářům a lokacím. A hercům, ty bych si s sebou nejradši vzala všude. Nejsou tak posedlí hereckou metodu jako Američani, jsou skromní, dobře připravení, bez velkého ega, zato se smyslem pro humor.

Jaký je Bill Nighy, který v Jejich nejlepší hodině a půl hraje marnivou hvězdu?

Velmi milý a pracovitý. Už první den uměl celý scénář, to jsem ještě nikdy nezažila. Také zná jména všech lidí ve štábu a všechny zdraví. Hodně jsme se spolu nasmáli. Respektuje vás a poslouchá vaše nápady. I když je samozřejmě musíte podat taktně.

Vaše britské filmy se od těch dánských liší. Je to vliv britských producentů?

Spíš většího rozpočtu. Filmy díky nim vypadají lépe, znějí lépe. Jejich nejlepší hodina a půl je technicky komplikovanější a elegantnější než mé předchozí snímky. Každý film si chci udělat o něco těžší.

Vaše britské filmy spojují silné ženské hrdinky, které během příběhu získávají sebevědomí. Jak se zapojujete do diskuse o genderové nevyrovnanosti ve filmu?

Asi tím, že o ženách točím. Ale nejde o nic vědomého. Teprve zpětně mi došlo, jak moc jsou mi hrdinky mých čtyř anglických filmů podobné. Ovšem muže naprosto respektuji. Pracuji s nimi, jednoho jsem si vzala a díky jeho podpoře jsem mohla jako režisérka riskovat nebo si dovolit nějakou dobu nepracovat, nemusela jsem točit víc pro televizi, abych se uživila. Takže si nemůžu stěžovat.

Jak byste popsala svůj filmový styl?

Určitě je pro mě důležité kombinovat humor a emoce. Mé snímky mají společný spíš tón či určitou muzikalitu než obrazový styl. Nevyprávějí tolik o mých vnitřních pnutích, ale o tom, co vidím kolem sebe a co chci sdílet. Nevkládám do nich tolik svou osobnost jako spíš témata, která mě zajímají.

Co vás lákalo na Jejich nejlepší hodině a půl?

Lákal mě ten detailní pohled na filmový štáb a postava začínající scenáristky Catrin. I já jako mladá pracovala na malých informačních snímcích, a když jsem povýšila, také jsem o sobě pochybovala. I já se zamilovala do kolegy, aniž bych si toho všimla.