Připravujete něco nového?

Ještě pořád koncertujeme na podporu alba Hidden City. Poslední tři roky se konalo příliš mnoho koncertních turné na to, aby se vytvořilo album, bylo to velmi intenzivní období. Nahrávka byla mnohovrstevnatá, hustá, takže to, co by mělo přijít v budoucnosti, by mělo být odlišné od Hidden City, ale zbyly tu nějaké písně, takže ještě uvidíme. Sám mám hodně materiálu, který jsem vytvořil, ale ještě s ním nic neplánuju. Teď mám největší zájem o film, myslím o spojení filmu s hudbou.

Skládáte hudbu k filmu?

Ne, spíš hudba, kterou teď skládám, je filmová, už to není lyrický příběh jako spíš textura zvukových ploch vzdálená tradičním písním se slokou a refrénem. Nástrojově se soustředím více na klavír, kytary jsou použité pro strukturu. Myslím si, že odrážím vývoj v jednadvacátém století, vyvíjím se a reflektuji dobu a prostředí odlišným způsobem. Teď mě velmi zaujal filmový způsob skládání, ale náš rock taky zapadá do této hudební krajiny. The Cult prodělali tolik proměn jako kapela a proměňovalo se i naše tvůrčí partnerství, navíc jsem se zapojil do tolika spoluprací - s Borisem, s UNKLE, s Tonym Iommim - až jsem se vyvinul vlastním směrem.

Natočíte nový materiál opět s Billy Duffym, nebo v rámci jiného projektu?

Nevím, nejme sezdaní, i když se to tak vnímá, mnoho lidí nás vidí pohromadě, ale vídáme se sporadicky, jen na zkouškách, na schůzkách a při hraní a turné, ačkoli při cestování jsme spolu strávili dost času. Když se však vrátíme domů, tak máme každý svůj osobní život.

Jak důležitá je spolupráce s Bobem Rockem, který produkoval nejen slavnou desku Sonic Tempe, ale taky vaše poslední album?

Bob Rock je velmi důležitý člen rodiny, je jako starší bratr, Billy a já máme velmi silné osobnosti, takže Bob působí jako velmi dobrý arbitr, je dobrý diplomat, dokáže najít rovnováhu.

Při spolupráci se někdy vydáte různými směry, Billy byl zpočátku velmi proti využití piana na desce, chtěl zůstat u kytary jako hlavního nástroje pro skládání. Já jsem tlačil na piano, aby se vytvořila lepší struktura akordů. Když s podíváte na další uznávané tvůrce, tak piano bylo v základu tvorby u The Rolling Stones nebo The Stooges či Radiohead. Piano bylo velmi důležitý nástroj při skládání písní, nabízí velmi odlišný přístup. Kytara je obvykle velmi hlasitá a někdy kvůli tomu přijdete o nuance, s pianem můžete pracovat na struktuře písní bez toho, aby to bylo nahlas, emocionální naléhavost přichází od umělce. Velmi mě baví skládat na pianu, ale samozřejmě je nutné přidat kytary. A stejně tak rytmus, používám odlišné rytmy, piano s rytmikou vytváří zajímavou kombinaci, mohou nabídnout odlišný směr, jiné možnosti na výběr. Myslím, že to hodně vzešlo z mé práce s The Doors. Ray Manzarek a Robby Krieger na mě měli velký vliv.

Jaké to bylo obnovovat písně The Doors?

Nenazval bych to obnovováním, nemůžete obnovit původní The Doors bez Johna Densmora a Jima Morrisona, to je nemožné. Pro Raye to byl materiál, se kterým pracoval jako se skladbami v tradičním jazzu nebo jako to dělali skladatelé na počátku osmnáctého století. Ray byl pianista s klasickou výukou, vyškolený na Chopinovi, který Manzareka hodně ovlivnil. Byl více aranžér, jenž pracoval s materiálem žijícího skladatele. Přiváděl muzikanty, aby interpretovali kompozice, na nichž pracoval. Jeho úhel pohledu byl velmi odlišný, nebyla to jen rocková show, šlo o hudební materiál, show byla důležitá, ale hlavně šlo o interpretaci skladeb. Mel jasno v tom, jak je chtěl podat, dokonce i u způsobu mého zpěvu byl velmi konkrétní. Při účinkování s Rayem Manzarekem a Robbym Kriegrem jsem musel zničit vše, co jsem znal z Cult, a najít své nové já. The Cult byla kapela zaměřená na vystupování, vyšla z punk rocku, z klubů, z koncertních šňůr, ne z psaní písní. Chtěli jsme rychle rozvinout schopnost skládat, ale skutečná tvorba písní přišla, až když mi bylo čtyřicet, právě kvůli spolupráci s Rayem Manzarekem a Robbym Kriegerem, protože oni zcela změnili můj pohled na hudbu.